Ahoj čtenáři! Zdravím tě u dalšího dílu nepravidelného zpravodajství ze Zélandu. Sice nemám žádné čerstvé ryby – ehm, zážitky – ale zato mám spoustu zážitků archivních. Tak se na ně pojďme podívat!

Cože, ty a ryby?

“Všechno se má vyzkoušet”, říkal jsem si, když jsem odepisoval na email od kolegy, kterým nás zval na soutěž v rybaření na mušlových farmách na poloostrovu Coromandel. Neměl jsem prut, návnadu a ani háčky, a tou dobou jsem ještě neměl ani auto. Měl jsem ale super kolegy, kteří mi slíbili, že mi všechno zařídí a že mě tam zavezou.

A tak jsme se jednoho pátečního odpoledne sešli s kolegou na firemním parkovišti. V batohu jsem měl jen trochu jídla a teplého oblečení…kdybych věděl, o jaký typ akce se jedná, přibalil bych ještě alespoň 2 krabice piva. Tak pro příště. Cestou jsme se ještě stavovali v městečku Thames pro led do chladicích boxů – to abychom měli kam dávat všechny vylovené ryby. Tou dobou jsem ještě pochyboval, že vůbec něco chytíme…

Cesta z Hamiltonu na Coromandel
Foto z vyhlídky nad Coromandelem

Kempování v ráji

Téhož večera jsme šťastně dojeli do kempu, kde nás čekalo dalších 15 kolegů, večeře (fish and chips, co jiného) a plná lednička piva a dalších nápojů. Nikoho jsem tam neznal, ale brzy jsme našli společnou řeč 🙂 Koneckonců, byl to vlastně takový firemní teambuilding.

Kemp se nacházel na konci vesničky Coromandel na severním cípu stejnojmenného poloostrova. Nebyl tam signál, byl to absolutní konec světa. Jen karavany, stánky s fish and chips a nádherná příroda.

Naše chatky, naše auta
Typický kemp – karavan na karavanu. Měli ale luxusní (a teplé) sprchy!
A především nádhernou zátoku 🙂
Pohled k nezaplacení…

Mušlové farmy

V sobotu nás čekal budíček ve čtyři ráno – museli jsme být nejpozději v 6 u našich lodí. Měli jsme půjčené dva malé katamarany, které nás měly zavézt na vhodné místo k rybaření. Rybařili jsme v zátoce, takže nikde ani vlnka. Počasí bylo na první pohled ošklivé – pršelo a byla zima. Ale na rybaření úplně ideální! Tak jsme naskočili do aut a dojeli k lodím, do kterých jsme nanosili pruty, návnady a chladicí boxy plné ledu.

Naše bárka se jmenovala Maata. Všichni byli po ránu dobře rozespalí 🙂

Vyjeli jsme za svítání a zamířili jsme přímo do mušlových farem. Zde se na obrovských plochách pěstují jedlé mušle, které rostou na provazech spuštěných z bójí. Živí se všudypřítomným planktonem a rostou po dobu 18-24 měsíců, dokud je neposbírají. Jde o byznys v hodnotě mnoha milionů dolarů. Smažené mušle jsou samozřejmě místní pochoutkou. Jedí se s hranolkami (stejně jako smažené ryby a klobásy). Není to sice zrovna zdravé, ale rozhodně je to dobré 🙂

Pohled z naší bárky – v pozadí je mušlová farma

Rybářské závody

Kolega mi v rychlosti vysvětlil, jak ovládat prut. Nic na tom není – byli jsme na lodi, tak nebylo nutné nahazovat háček s návnadou…stačilo ho spustit dolů a čekat. V rámci firmy jsme měli soutěž o to, kdo chytí největšího (nejtěžšího) snappera. Snapper (česky zřejmě Pražman, nechť mě rybáři opraví) Australský je jeden z mnoha druhů ryb, co se zde vyskytují. Je dravý a může mít i přes metr. Je také velice četný a velice chutný, což z něj dělá ideální rybu pro rekreační i komerční lov.

Snapper (Pagrus auratus)

Netrvalo ani 5 minut a už jsme měli první úlovek. Avšak celá posádka si naráz vzdychla. “Tak, a můžeme to zabalit. Tady máme vítěze…”, prohlásil jeden z kolegů. A měl pravdu. Úlovek měl totiž 5.9 kg a po zbytek dne ho už nikdo nepřekonal.

A tak to začalo: vzít mraženou oliheň, napíchnout ji na háček, spustit a čekat na škubnutí. Škubnutí obvykle přišla velice záhy, ale to si jenom snappeři dávali snídani. Všichni kolem mě tahali jednu rybu za druhou a já furt nic. Až najednou jsem ucítil silný záškub – ryba se chytila! Začal jsem ji opatrně přitahovat, aby se mi nepřetrhl vlasec. A po chvíli boje byla moje. Překvapilo mě však, když lodivod rybu nehodil do chlaďáku k ostatním úlovkům. Místo toho rybu zapíchnul a hodil do kbelíku s vodou, aby vykrvácela.

Vysvětlil mi, že je to sice krásný úlovek, ale že to bohužel není snapper, ale kahawai neboli australský losos. No co, je to ryba? Je to ryba! Byl jsem stále štěstím bez sebe. Víte, jak hrozně super pocit to je, když vlastnoručně chytíte rybu? To se nedá popsat. “Snappera chytím příště”, říkal jsem si. A tak jsem znovu (už asi podvacáté) spustil návnadu do mořských hlubin.

O několik návnad později se znovu dostavil ten blažený pocit a další úlovek. Kolega však rychle zmírnil mé nadšení: “Tohle taky není snapper. Tohle je trevally (česky Kranas – pozn.)”. Ondro! Proč musíš mít vždycky něco extra! Pomalu se blížil oběd a s ním i konec plavby, a já už jsem byl smířen s tím, že snappera asi nechytím. Ale přišlo třetí velké zaškubání a vytáhnul jsem toho nejmenšího snappera na světě. Byl legální, takže mi zůstal, ale na umístění v soutěži mi nestačil.

Rybaření je snadné! Trevally nalevo, kahawai napravo 🙂

Co si ulovíš, to si taky sníš

Celé odpoledne jsme strávili “příjemnou” činností – kucháním a čištěním ryb. Každý měl nějakou roli – jeden odřezával ploutve, druhý filetoval, třetí sprchoval filé vodou. Já jsem nosil ryby z chlaďáků. Pak už jen dlouho očekávaná sprcha a grilovačka spojená s klábosením u piva dlouho do noci…

V neděli ráno jsme už jen sbalili spacáky z chatiček a vyrazili jsme směr Hamilton. Cestou jsme se stavili na výbornou anglickou snídani. V chlaďáku jsem měl dobrá 3 kila rybího filé. Přiznám se, že rybaření v mých představách vždy byla ta nejnudnější činnost, kterou může člověk dělat. Tenhle výlet změnil můj pohled na věc. Jestli budu mít příležitost, rozhodně si to zkusím znovu 🙂

No a když jsem dorazil domů, hodil jsem oblečení smrdící rybinou do pračky a rybí filé do mražáku…tedy ne všechno. Kahawai putoval rovnou do trouby, společně s citrónem, česnekem, solí a olivovým olejem. Výsledek stál za to. Vlastnoručně si ulovit rybu a pak si ji uvařit a sníst…neskutečný to pocit!

Kahawai pečený v alobalu s česnekem a citronem – lahůdka

No a co noha?

Noha je čím dál tím lepší! Na poslední prohlídce mi sundali sádru a vyndali stehy, a vyfasoval jsem takzvanou “měsíční botu”, která mi zpevňuje nohu od kolene dolů. Na noc ji můžu sundat, což je obrovská výhoda proti sádře. Pohybuji se s chodítkem, ale doma ho už ani nepotřebuji – doktor mi říkal, abych nohu zatěžoval už normálně. Tento týden jsem byl už v práci, kde mi kolegové zařídili parkování na super místě hned před budovou a vyprázdnili mi zasedací místnost v přízemí, abych se nemusel plazit po schodech nahoru. Vyšli mi tedy maximálně vstříc a za to jim patří obrovský dík.

Minulý týden, když jsem byl ještě doma, mě dokonce zcela nečekaně přišli navštívit. Byla zrovna doba oběda, když jsem slyšel zaklepání na dveře. Ve dveřích stála celá kancelář (14 lidí) a drželi krabice s pizzami. Přinesli si oběd ke mě domů! Neskutečně mi to zvedlo náladu na celý den. Spontánní pizza párty, to prostě nejde odmítnout.

Zítra jdu na další prohlídku a ve čtvrtek mě čeká návštěva ortopedického centra, kde snad dostanu vložku do boty, která nahradí měsíční botu. Už měsíční bota mi výrazně zlepšila mobilitu – můžu do práce, na nákup…můžu řídit (na to ostatně levou nohu vůbec nepotřebuji, protože mám auto s automatickou převodovkou)…a prakticky se dostanu kamkoliv. Stále mi však dělají potíže schody.

Doktoři se mnou mají plány! Na poslední prohlídce mi řekli, že až se mi všechno pořádně zahojí, tak že půjdu na další operaci, kde mi “přepojí” úpony v lýtku tak, aby noha i přes chybějící sval fungovala jako předtím. A že prý za pár měsíců. Mám se tedy rozhodně na co těšit 🙂

Díky za přečtení článku! Ještě mám pár zážitků v zásobě a rozhodně je sem sepíšu 🙂 Tak zase někdy příště!