Začíná nám tu jaro, a já vám pořád dlužím poslední díl trilogie z Jižního Ostrova. Konec čekání, článek je tu 🙂 Dnes se podíváme na nejjižnější bod Jižního Ostrova, na nejvyšší horu Nového Zélandu, na zajímavou soutězku a na cestu zpět do Hamiltonu. Tak se pohodlně usaďte, jdeme na to!

Bluff

Konec světa. Tak by se dala popsat přístavní vesnička, a nejjižnější bod Nového Zélandu. A zároveň nejjižnější bod, kam jsem se kdy podíval. Byla to sice z Queenstownu trochu zajížďka, ale proč se tam nestavit, když už tam jsem, že. Kdybych chtěl ještě víc na jih, musel bych do Argentiny nebo do Chile. Ale kromě majáku a neskutečně silného větru a příboje toho v Bluffu moc zajímavého nebylo – leda že bych byl milovník ústřic, které jsou tu vyhlášené.

Maják v Bluffu
“Stirling Point”, aneb jižněji už to nejde. Cedule ukazuje vzdálenosti a směry do světových metropolí.

Tekapo

Stirling Point byla jen rychlá zastávka – ještě ten den jsem měl v plánu dojet do vesničky Tekapo u stejnojmenného jezera, kde jsem měl zamluvené ubytování. Zbývaly mi poslední 3 dny, takže jsem závodil s časem – trajekt na mě přece čekat nebude. Z Queenstownu přes Bluff až do Tekapa to bylo 650 kilometrů (7.5 hodiny jízdy). Z písniček jsem přepnul na audioknihy, protože hudba už mi po takové době v autě docela lezla na nervy. Dorazil jsem pozdě večer a další půlhodinu jsem strávil hledáním apartmánu, který byl o pár ulic dál než recepce.

Kostel Dobrého Pastýře, Tekapo

Plán na další den byl nabitý. Ráno jsem vyrazil ke kapli/kostelu Dobrého Pastýře na břehu jezera Tekapo. Cestování v zimě má jednu nevýhodu: po čtvrté hodině odpoledne už je tma, takže cestovatelé musí oželet výhledy (zpoza volantu) na krásnou Novozélandskou přírodu. O to pak je větší překvapení ráno. A v případě Tekapa to fakt stálo za to. Stačilo přejet přes kopeček a otevřel se mi nádherný pohled na zasněžené pohoří Jižních Alp.

Tekapský kanál, který spojuje jezera Tekapo a Pukaki, je oblíbený mezi místními rybáři.
Mít tak plavky…a tlustý neoprén, protože voda v jezeru Pukaki se v zimě blíží nule. Je ale prý tak čistá, že se dá pít bez filtrace či převaření.

Mount Cook

Pár kilometrů na sever od jezera Pukaki startuje turistická trasa “Hooker Valley Track”, která vede k ledovcovému jezeru “Hooker Lake”, z jehož břehu lze obdivovat nejvyšší horu Nového Zélandu – Mount Cook (3724 m.n.m.). Na této hoře Novozélanďan Sir Edmund Hillary, který jako první zdolal Mount Everest, trénoval. Hora se dá vylézt, ale výšlap je extrémně náročný a vyžaduje komplexní přípravu a helikoptérovou podporu. Ale pokud máte skvělou fyzičku, hromadu zkušeností s výšlapem podobných hor, kliku na počasí a 7000 dolarů, pak může být hora vaše. Já si ale vystačím s dvoutisícovkami 😀 Jezero začalo vznikat teprve nedávno (v roce 1970) v důsledku tání ledovce.

Jeden z mnoha visacích mostů na Hooker Valley treku.
Z ledovcového jezera vytéká ona studená, ale neskutečně čistá voda.
Mount Cook? Ale kdeže. Tohle je Mount Sefton, která má “pouhých” 3151 m.n.m. Je ale neméně úchvatná.
A tohle už je Mount Cook, nejvyšší hora Nového Zélandu. Na tenhle pohled jsem čekal skoro dvě hodiny, protože vrchol se skrýval za mraky. K večeru se ale obloha pročistila. Čekání rozhodně stálo za to 🙂
Jezero “Hooker Lake”, konec treku. V létě je pohled jiný – jezero není zamrzlé, a tak se v něm Mount Cook zrcadlí.
Cestou zpátky jsem zastavoval každé dvě minuty, protože zapadající slunce neskutečně vykreslilo krajinu 🙂

Soutězka Rakaia

Poslední celý den na Jižním Ostrově. Hlavní úkol: dostat se do Nelsonu, 630 km (8.5 hodiny jízdy) od Tekapa. Vedlejší úkol: dát ještě jednu poslední trek. Soutězka Rakaia byla ideální zastávka – krátký dvouhodinový výšlap, a navíc po cestě. A ta cesta také stála za to – většinu času v autě jsem strávil v noci, v mlze, v dešti, nebo ve všem současně. Poprvé bylo krásně, a tak jsem ani nezaznamenal, že cesta trvala 8 hodin – bylo se pořád čím kochat.

Průzračná modrá řeka v soutězce Rakaia.
Most přes soutězku. Silnice jsou tu úzké, ale úplně prázné.
Soutězka Rakaia, nádherná tečka za výletem na Jižní Ostrov.

Návrat

Poslední den jsem už jen dal sbohem paní recepční v Nelsonu (té paní recepční z prvního článku – přenocoval jsem totiž ve stejném motelu), a vydal jsem se k trajektu. Čekalo mě dalších téměř 600 kilometrů, tentokrát už však po známé cestě z Wellingtonu do Hamiltonu. Nevím, co dál psát – fotky ze všech tří dílů snad mluví za mě. Jižní Ostrov je nádherný, a je to hlavní důvod, proč Nový Zéland stojí za návštěvu. Smutné je, že minimálně polovina mých zdejších kamarádů za celý svůj život nikdy nevystrčila nos z Hamiltonu, natož aby vycestovali na Jižní Ostrov. Občas je potřeba vzdát se pohodlí – svět je obrovský, a stojí za to ho prozkoumat 🙂

Přístav v Pictonu podruhé, nyní cestou zpět.
Sbohem, Jižní Ostrove! Nebo spíš brzy na viděnou?!

Tak a tohle je všechno. Takový byl můj dvoutýdenní výlet na Jižní Ostrov. Ta zkušenost byla natolik inspirující a dechberoucí, že z ní čerpám doteď. Ale už mám sepsaný itinerář na další cestu. Kdy, ptáte se? Uvidíme 😉

P. S. Po 5400 kilometrů dlouhé cestě jsem dal svou 19 let starou Mazdu do servisu. Upřímně jsem nečekal, že se cesta obejde bez potíží – klidně mi mohla z těch kopců chcípnout převodovka a psal bych úplně jiný článek. Tím spíš, když mi servisák sdělil aktuální stav auta: “Motor a převodovka je v cajku, brzdy taky. Ale tlumiče jsou v háji, všechny čtyři musíme vyměnit, komplet. Z motoru teče olej, je potřeba vyměnit těsnění pod víkem ventilů. A začíná to reznout. Oprava bude dražší než cena auta. Bejt váma, mrknu se po něčem lepším.”

A tak jsem vyměnil Mazdu Familia, která mě věrně vozila přes 20.000 kilometrů, za Toyotu Prius. Proč zrovna Prius? Inu, sice to není zrovna sporťák, ale má kufr tak velký, že se v něm dá pohodlně kempovat. A jelikož toho chci ještě hodně procestovat, každý dolar ušetřený na palivu se počítá 🙂