Rekapitulace předcházejícího článku:
Koncem června jsem vyrazil na dvoutýdenní dovolenou na Jižní ostrov. Dojel jsem do Wellingtonu, kde jsem navštívil Weta Cave (dílnu na filmové rekvizity) a muzeum Te Papa. Poté jsem přejel trajektem na Jižní ostrov do přístavu Picton skrz nádhernou Cookovu úžinu, a ubytoval jsem se v městečku Nelson. Než jsem dojel do Christchurche, prohlédl jsem si čisté prameny Te Waikoropupū a jedno z Nelsonských jezer – Rotoiti. V Christchurchi jsem navštívil muzeum zemětřesení a pak jsem pokračoval přes úžinu Arthur’s Pass do městečka Hokitika na západním pobřeží Jižního ostrova. Nakonec jsem dojel podél západního pobřeží až do Queenstownu – hlavní turistické destinace Nového Zélandu. A o Queenstownu a jeho okolí je tento článek.

Ben Lomond

První den v Queenstownu jsem vyhrál loterii o počasí, tak jsem se rozhodl vyrazit na nějaký trek, a pak zajet mrknout na jezera do Glenorchy. Tím “nějakým” trekem by Ben Lomond trek. Strýček Google tvrdil, že jsou to 2 hodiny cesty nahoru, což je obvykle tak hodinu a půl dolů…tak ve 2 hodiny odpoledne budu zpátky…říkal jsem si. Brzy se však dostavily první pochyby: můj plán jsem totiž vylíčil kamarádce, která v Queenstownu už nějakých pár let žije a se kterou jsem byl domluvený zajít večer na pivko. Odpověď byla “Ben Lomond i Glenorchy? Tak to toho chceš stihnout dost :-)”. No a za pár minut jsem dorazil k ceduli, která mi sdělila, že se jedná o celodenní trek…

O další kilometr později se hustý les – kterým jsem dosud kráčel – rozestoupil, a já tak konečně zahlédl, kam že to vůbec lezu. “Dobrý, tak Glenorchy nestihnu, nevadí”, došlo mi. Na vteřinku mě napadlo, že bych se mohl otočit a změnit plán, ale myšlenku jsem hned zavrhnul. Počasí vypadalo přímo pohádkově, vodu, jídlo a baterku na celý den jsem měl také, tak mi nic nebránilo to hecnout a vrchol zdolat.

Dobré ráno z Queenstownu! Tohle byl teprve začátek treku…
…pak jsem ale zahlédl, kam že to vlastně lezu.
Tak co, mám to otočit zpátky do Queenstownu? Nebo vyrazit nahoru?

Krásné počasí vylákalo ven spoustu lidí, takže jsem nahoru nešel sám. Brzy jsem byl tak vysoko, že z Queenstownu se stal mraveneček. A ano, znovu se jsem bojoval s oním fotografovým prokletím – čím jsem byl výš, tím víc se krajina otevírala, takže jsem každých 5 kroků pořizoval novou fotku. Pár minut po poledni jsem dorazil do sedla, odkud se mi otevřel pohled na pohoří Jižních Alp, které se do té doby schovávalo za horou. Čekala na mě nejtěžší část – strmý stoupák ze sedla na vrchol…

Čím jsem byl výš, tím menší Queenstown vypadal. Na téhle fotce ze sedla je to ta louže s domečky, zhruba uprostřed obrázku…
Ten pohled na “druhou stranu”, když jsem dorazil do sedla, mi vyrazil dech 🙂
Skoro u cíle…je to docela krpál, ale příslib nádherného rozhledu žene nahoru!

O půl druhé – po 1400 metrech převýšení a čtyřech a půl hodinách z Queenstownu – jsem dofuněl na vrchol. Otevřel se mi nádherný rozhled na všechny strany. Nevěděl jsem, kam koukat dřív. Do háje s Glenorchy…tedy, musí to tam být taky pěkné, ale nic netrumfne pořádný trek. Na vrcholu jsem strávil skoro hodinu, vyfotil asi milion fotek a pak jsem se vydal zpátky do Queenstownu. Po zbytek dovolené jsem se marně snažil najít svou čelist, která mi tam nahoře údivem upadla 🙂

Vrcholové foto – pohled na Queenstown.
Pohled z vrcholu do sedla a na protější svah, na který se někteří odvážlivci nechávají vynést vrtulníkem, a pak svah sjíždí na horských kolech. Ano, z toho zasněženého kopce.
Jižní Alpy
S Alpami v zádech 🙂

Večer jsem vyrazil do centra Queenstownu, kde jsem se sešel s kamarádkou, o níž jsem psal před pár odstavci. Vždycky je super po pár měsících pokecat v češtině jinak než po telefonu. Teď to bude znít možná trochu zvláštně, ale tímhle setkáním se mi uzavřel pomyslný “kruh” v životě. Nějakých 5 let zpátky jsem se bavil s kamarádem v Praze v tramvaji…líčil mi, že má ségru na Zélandu. Tehdy jsem to považoval za super věc, ale úplně šílenou…kdyby mi býval někdo řekl, že se tam za 5 let potkáme, tak bych se mu vysmál. Ale je rok 2020 a já jsem tu už přes rok a půl. Občas tomu nemůžu uvěřit, a jsem vděčný za každý moment, který tu můžu strávit.

Novozélandská zima

Ach to počasí. Ráno jsem vyrazil do Wanaky (cca hodinu cesty z Queenstownu), že si dám procházku kolem jezera. Přestože předpověď na neděli byla příšerná, ve výsledku to bylo snad ještě horší. Celý den foukalo a pršelo jako z konve – s tím se bohužel v zimě musí počítat. A tak jsem pouze vylezl z auta a vyfotil si obligátní “Wanaka tree”. Malý fotogenický strom na břehu jezera, který je obvykle zatopený vodou, a který obvykle doplňuje pohled na hory v pozadí, byl skoro na suchu a hory přes mlhu taky nebylo vidět. Občas to prostě nevyjde.

Wanaka tree. Tohle není obrázek, pro který sem jezdí cestovatelé ze všech koutů. Ale větru, dešti a mlze neporučíš.

Ale úplně špatně to taky nebylo. Ze včerejšího výšlapu mě bolely nožičky, tak jsem neděli pojal odpočinkově. Pořádně jsem se vyspal, poslouchal jsem audioknihy, a sepisoval jsem si zážitky. Večer jsem se však vydal navštívit vyhlášenou burgrárnu do centra Queenstownu. Pořád pršelo, a Queenstown byl “vylidněný”, protože hranice Nového Zélandu jsou kvůli koronaviru zavřené. A i tak jsem na burger v “bistru” Fergburger čekal frontu dobrých 50 lidí (a půl hodiny). Tip: pokud najdete na Google mapách restauraci, která má přes 12000 recenzí a hodnocení 4.7 hvězdiček z 5, tak to znamená, že tam prostě musíte zajít. Tak dobrý burger jsem v životě nejedl. Nakonec jsem si v neděli spravil chuť 😉

Mlžné hory

Jihozápadní část Jižního ostrova Nového Zélandu se nazývá “Fjordland”, doslova přeloženo “země fjordů”. A je pro to důvod. Plán na poslední den v Queenstownu byl jasný – navštívit Milford Sound, jednu z nejznámějších turistických destinací Nového Zélandu – a nechat se lodí svézt skrz fjordy. Cesta z Queenstownu do Milfordu trvá 3.5 hodiny, čekalo mě tedy dalších 7 hodin v autě. Ale jakých 7 hodin! Občas se říká, že i cesta je cíl. Tady to platí všude. Znám pár lidí, kteří víkend co víkend sednou do auta a jen tak jezdí…protože ten pocit, kdy projedete zatáčkou a najednou se vám otevře rozhled na nádherné údolí, se prostě neomrzí.

Horám v okolí Queenstownu se občas říká také “Mlžné hory”. Natáčela se zde totiž značná část filmových trilogií Pán Prstenů a Hobit, a žádná lepší předloha pro Mlžné hory z románů J.R.R. Tolkiena neexistuje. Milford Sound je samozřejmě super. Ale cestou k němu (a cestou zpět) je opravdu na co koukat. Jen posuďte sami…

Mlžné hory #1
Mlžné hory #2
“Zrcadlová jezírka” v Mlžných horách

Milford Sound

Milford samotný sestává pouze z parkoviště a přístavu s několika výletními loděmi. Přestože žijeme v době koronavirové, přístavní hala byla relativně plná. Našel jsem stánek společnosti, u které jsem měl zamluvenou plavbu. Prostudoval jsem plán plavby a pár plakátů s informacemi o dotěrných “sandflies”, o kterých jsem psal v minulém článku. Naštěstí jsem na žádné další nenarazil.

Ikonická špička “Mitre peak” (uprostřed). Foceno z parkoviště.

O tom, jaký zážitek z Milfordu budete mít, rozhoduje počasí. Jsou dvě varianty: suchá a mokrá. Pokud tedy chytnete průtrž mračen, nezoufejte: čeká vás jiný (a podstatně více adrenalinový) zážitek. Jen budete potřebovat nepromokavou bundu, kalhoty a boty. Protože ze všech skalisek potečou tisíce vodopádů a silný vítr vytvoří vlny silné natolik, že na vás nezůstane nit suchá. Tedy, alespoň tak jsem to slyšel z vyprávění, protože (narozdíl od předešlého dne) bylo NÁDHERNĚ, takže jsem zažil parádní suchou variantu.

Přístav v Milfordu. Pár lodí, hala, parkoviště, davy turistů a široko daleko nic. Jen holá příroda.
Pohled do “fjordového údolí” na “Mlžné hory”.
Pohled od oceánu zpátky k přístavu. Tohle je fjord “Milford Sound” 🙂
Ze skalního útvaru vzdáleně připomínajícího obličej tečou malé vodopády i za “suché” varianty. Za “mokré” varianty jsou to pak obrovské vodopády. Kapitán lodi se přiblížil útesu doslova na pár centimetrů – snažil se nás totiž všechny namočit.
Na hranici oceánu. Tohle je prý asi pátý pokus o maják – předchozí čtyři pokusy byly smeteny silným příbojem.
Je obdivuhodné, kam si vegetace najde cestu. Jak se tyto keře/stromy udrží “korunou dolů” na holém útesu je mi záhadou.
Jeden z mnoha vodopádů na Milfordu. Budu se sem muset vydat znovu, až bude hodně ošklivo.
Tuleni! Tenhle nám dokonce zamával 🙂

Kapitán malého katamaranu nás nejdřív vzal “fjordovým údolím” dál do vnitrozemí, a pak jsme podél skalisek dojeli až na okraj oceánu. Cestou zpátky do přístavu jsme si udělali malou tulení zastávku. Senzační den. Říkal jsem si, že mě cestou zpátky do Queenstownu už nic dalšího nepřekvapí…

A nakonec i Kea

Když jedete na Milford, musíte projet dlouhým jednosměrným tunelem. Žádná jiná cesta tam či zpět nevede. U tunelu se čeká deset minut na semaforu, než projedou auta z druhé strany. No a hádejte, co se stalo, když jsem dorazil ke světlům? Blikla červená. Ach jo, tak si počkám. Čekaly mě ještě 3 hodiny cesty do Queenstownu, a čím později pojedu, tím víc mlhy a ledovky. Najednou jsem však zaslechl charakteristický zvuk. Že by?!?? Nemohl jsem uvěřit svým uším, a několik sekund později i očím, protože už jsem přestával doufat, že je uvidím.

Dobrý den, máte něco k proclení?

Na “konvoj” aut před tunelem se sneslo hejno vzácných Alpských papoušků Kea. Stejně jako zbytek pasažérů “konvoje” jsem na nic nečekal, vyzbrojil se foťákem a vyskočil z auta. Kea je jeden z nejchytřejších (a nejoprsklejších) živočichů na celé zemi. Je kriticky ohrožený – posledních cca 5000 exemplářů žije ve vysokých horách Jižních Alp na Novém Zélandu, nikde jinde na světě. Lidí se nebojí, spíš naopak – po celou dobu setkání jsem je musel odhánět od mého auta, protože jejich oblíbenou aktivitou je destrukce úplně všeho, co zrovna vidí. V případě kolony aut jsou to stěrače, poznávací značky či gumová těsnění dveří. Papouška, kterého jsem fotil, zaujaly na mém autě především poklice na kola a ventilky.

Tohle je pohled vteřinu předtím, než mi začal oklovávat ventilky pneumatik.
Ale i díky jejich hravé a destruktivní povaze jsou “keáci” neskutečně roztomilí <3

Tak a tohle je pro dnešek všechno. Pokud jste dočetli až sem, tak zamávejte keákům a zase někdy na viděnou! V příštím článku vám povím, jak jsem se vrátil zase zpátky do Hamiltonu a co jsem cestou zažil 🙂