Tuhle epizodu jsem napsat neplánoval. Ale život je život a ne vždy jde všechno podle plánů. Získal jsem možnost si na 11 dní vyzkoušet, jak to chodí v nemocnici na Novém Zélandu. Teď jsem doma s nohou v sádře a s chodítkem, a protože mám spoustu času, rozhodl jsem se mou nemocniční zkušenost sepsat do článku. Nejdříve však…

…ve zkratce:

Od neděle 26. května jsem měl problém s křečemi a otoky obou lýtek, které se postupně zhoršovaly. Ve středu 29. května jsem byl hospitalizován v nemocnici v Novozélandském Hamiltonu s akutní rhabdomyolýzou. Po dvou dnech a hromadě různých vyšetření byl jako příčina určen tzv. kompartmentní syndrom. To stručně řečeno znamená, že oteklé svaly se začnou navzájem utlačovat a díky nedostatku kyslíku dusit, což vede k dalšímu otékání. Dusící se svaly začnou postupně odumírat – vzniká rhabdomyolýza, tedy rozpad svalů. Svalová bílkovina a množství dalších látek se dostává do krve, což není dobré pro ledviny, které nejsou na takovou zátěž stavěné. Je tedy nutné tento cyklus zastavit: “otevřít” lýtko tak, aby měly svaly prostor se “nadechnout” (říká se tomu fasciotomie), odstranit odumřelé svaly a zároveň neustále zavodňovat organismus, aby došlo ke snížení zátěže na ledviny. Což také doktoři udělali.

Následovaly tedy 3 operace, ve kterých mi nejdříve otevřeli levé lýtko, poté odebrali mrtvé svaly, a nakonec to všechno začistili a zašili. Levou nohu mám od kolena dolů v sádře. Pravá noha je v pořádku, ledviny také. Co to pro mě znamená? Protože mi vzali všechno “nártové” svalstvo, které se stará o zvedání chodidla, bude se mi chvíli blbě chodit. Budu moct běhat? Možná. A pokud ne, tak rozhodně budu moct dělat většinu ostatních sportů, které běhání nezahrnují – třeba jezdit na kole :) A jelikož jsem mohl skončit na dialýze a s amputovanou nohou, dopadlo to celé na jedničku s hvězdičkou. Na světě jsou mnohem, mnohem horší věci, a já si opravdu nemám na co stěžovat. Tahle nemocniční zkušenost je jenom jedno z mnohých “zakopnutí” na cestě životem. Stává se, no. Nezbývá nic jiného než to přijmout, pokrčit rameny, zvednout se a jít dál.

Příprava na maraton

Běhám rád. Je to super způsob, jak si vyčistit hlavu po dlouhém dni v práci, a také jak zůstat i při sedavém zaměstnání fit. Běhání jsem začal brát vážně, když jsem se asi 2 roky zpátky přihlásil na 10km závod. Od té doby jsem naběhal přes 1000 kilometrů, zúčastnil se dalších dvou závodů (půlmaratonů) a štafety v Taupu. A jelikož mám rád výzvy, maraton byl logický milník. Nebyl jsem přihlášený na závod – chtěl jsem si prostě zaběhnout maraton. Jen tak, tréninkově. A tak jsem si po příjezdu vytvořil pětiměsíční tréninkový plán a začal jsem podle něj 4x týdně běhat.

Ze začátku to bylo jednoduché – běhal jsem třeba 10-20 km týdně. Sem tam pomalejší “regenerační” běh, jindy zase sprinty na krátkou vzdálenost. Jak šel čas, vzdálenosti se zvyšovaly, takže jsem si připsal i pár tréninkových půlmaratonů. Nejdelší běh, který jsem v rámci tréninku zaběhl, měl 33 km. Během tréninku jsem naběhal přes 450 km a připadal jsem si jakž takž připravený na maraton. Předposlední tréninkový týden byl odpočinkový – uběhl jsem sotva 14 km. Říkal jsem si: “fajn, nechám tělo zregenerovat, přiští týden si dám dva lehké sprintíky, jeden vytrvalostní běh na střední vzdálenost, a v neděli skočím na ten maraton”…

Změna plánů

Přišel “závodní” týden, a hned na pondělí jsem měl naplánovaný krátký výběh – jenom 7 kilometrů relaxačním tempem. Ten se však nekonal. Začaly mi otékat nohy a začal jsem chytat křeče do lýtek. Ale chodit jsem mohl, tak jsem stejně jako každý den šel do práce pěšky. Proč také ne, když to mám jen 1.5 km. Křeče jsem znal, a doufal jsem, že se z nich vyspím, nebo že za pár dní odezní. No nic, zaběhnu si to zítra, říkal jsem si. Druhý den ráno však byly křeče mnohem horší. Nohy byly tak ztuhlé, že ranní procházka do práce nepřipadala v úvahu. Dojel jsem tedy do práce potupně autem, a za lehkého úpění, se zaťatými zuby a sem tam s nějakou tou nadávkou jsem se doplazil do kanceláře. Večer se mi naštěstí povedlo to samé zopakovat.

Přes noc mi však lýtka ztuhla v kámen, a místo kotníků jsem měl jen dvě velké oteklé boule. Zkusil jsem chodit, ale nešlo to. Jakýsi hlas v hlavě mi celkem důrazně vysvětlil: “ne, dnes se do práce nedostaneš”. Poslední zbytek sil v nohou jsem využil k tomu, abych se doškrábal k autu a dojel k poliklinice. Už jsem tam byl – v únoru jsem si tam zařizoval vízovou prohlídku. Zaplatil jsem regulační poplatek a s úlevou jsem zasedl do kolečkového křesla. Jsem tu, tady mě máte. Také jsem sepsal email šéfovi a kolegům, že do práce nedorazím.

Doktor mi ohmatal lýtka a konstatoval, že jde určitě o žilní trombózu, a že musím na ultrazvuk. Ten že však na klinice nemají, ale že ho mají na klinice cca 1.5 km daleko. A ať si tam prý dojedu taxíkem, že mám nulovou hybnost v kotníku a že snažit se tam dojet autem je špatný nápad. To jsem musel uznat, a tak jsem si se skřípěním zubů nainstaloval Uber a objednal si 1.5km jízdu…

Mezi klinikami aneb cesta tam a zase zpátky

V životě jsem jel taxíkem možná tak dvakrát, a o taxirevoluci zvanou Uber jsem zatím nezavadil vůbec. Všechno jednou poprvé, říkal jsem si, když jsem instaloval mobilní aplikaci společnosti, která se jenom v minulém čtvrtletí dokázala zadlužit o miliardu dolarů. Taxíky zřejmě nejsou nejvýdělečnější činnost. Musí se však nechat, že ten jejich systém funguje skvěle.

Za 4 minuty už stál u kliniky nablýskaný bílý Prius. Můj řidič se jmenoval Harpal. Měl široký úsměv, hustý vous a obrovský turban. Byl velice milý a vyptával se mě, jak se mi daří. Tak jsem to na něj, na chudáka, vyklopil. Nijak ho to nerozhodilo. Dovezl mě až ke dveřím radiologické kliniky a popřál mi hodně štěstí a fajn den. Tak jsem ho ohodnotil pěti hvězdičkami z pěti a dal jsem mu dýško. Nebylo to vlastně vůbec špatné. Stejně bych si tam ale raději došel.

Z taxíku jsem se musel dostat na recepci kliniky. Bylo to jen 50 metrů, ale nohy od té doby stihly otéct ještě o něco více, tak jsem se tam sotva doplazil a už u dveří jsem si vyprosil kolečkové křeslo. Bohužel měli plno, tak jsem musel 4 hodiny čekat v čekárně. Byly to hodně dlouhé 4 hodiny. Naštěstí jsem měl ráno super nápad sbalit si nabíječku, tak jsem mohl aspoň googlit diagnózu…

Ultrazvuk však žádnou odpověď nepřinesl – žíly jsou v pohodě, nic ucpaného tam není. No super, tak co teď? Hurá UBERem zpátky na polikliniku! Druhý řidič přijel v nové bílé Hondě Accord a byl stejně super jako ten první. Po příjezdu na kliniku jsem si znovu vyžádal kolečkové křeslo, a urychleně jsem se vydal na WC, jelikož jsem k tomu celý den neměl příležitost. To jsem však ještě nevěděl, že si jedu pro diagnózu. Moje moč totiž měla barvu Coca Coly. Tuto skutečnost jsem sdělil jen tak mimochodem doktorovi, který už tak byl překvapený z výsledku ultrazvuku, a nevěděl co se mnou. Vyděsilo ho to ještě víc a říkal mi, že bych měl jet do nemocnice, a že mi to domluví. A jestli prý tam chci jet taxíkem nebo sanitkou.

Bylo 6 večer. Tma. Má lýtka byla tak oteklá, že jsem měl pocit, že každou chvíli explodují. Nemohl jsem chodit, byl jsem unavený, nevěděo jsem co mi je…a při pomyšlení na to, že budu muset bloudit pár hodin po nemocnici, mi těch 70 dolarů za sanitku připadalo jako dobrá cena. A navíc, sanitkou jsem ještě nikdy nejel…

Nemocnice

Ani ne za 20 minut mě už vítaly dvě milé medičky z nemocnice. Dovezly mě do sanitky a jedna z nich mě cestou do nemocnice poctivě vyzpovídala. Od odjezdu z kliniky už šlo všechno jako po másle. Na pohotovosti jsem se neohřál ani minutu a už mě vezli na pokoj. Dostal jsem večeři – sendvič a meruňkový jogurt – kterou jsem si však nechal až na další den. Na jídlo jsem neměl ani pomyšlení. Na pokoji mě ihned napojili na kapačky a začali mě napouštět fyziologickým roztokem tempem 1 litr za hodinu. Po hodině jsem dostal další vak – tentokrát na 2 hodiny – a pak další 2 po šesti hodinách. Zde ještě musím poděkovat svému spolubydlícímu Johnovi, který mi dovezl auto od kliniky zpátky domů, takže mi ho neodtáhli.

Na sdíleném pokoji jsem dlouho nepobyl. Po sotva čtyřech hodinách mě dovezli na krásný samostatný pokoj s úžasným výhledem. Pokoj byl hned nad heliportem, takže jsem mohl sledovat přistávající helikoptéry. Zajímavost: projekt záchranných helikoptér je z 50% financovaný dobrovolnými příspěvky! Oddělení neslo označení “A3”. Až na tu bolest mi bylo fajn. Pokusil jsem se usnout, ale nohy pálily jak čert. Dali mi Paralen a Codein na bolest, ale nezabral mi ani jeden.

Druhý den ráno mě obklopilo asi 6 doktorů a dvě studentky medicíny. Postupně mě zpovídali – zajímal je překvapivě především můj trénink na maraton. Předběžně stanovili diagnózu na Rhabdomyolýzu a opustili místnost. Rhabdo. Rozpad svalů, často jako důsledek přetrénování. Už jsem o tom slyšel dříve v souvislosti s fitness fenoménem zvaným Crossfit. Spousta crossfit posiloven totiž mívala (a možná stále má) nepsanou mantru “cvič, dokud tě to nezabije” – a pár lidí kvůli tomu skončilo s rozpadlými svaly a zničenými ledvinami. Ale…to přece není můj případ! Navíc jsem už skoro týden neběhal, tak proč se mi to děje teď a ne hned po tréninku?

Něco nesedělo. “Přece to nemám z běhání?!?”, přemýšlel jsem. Zároveň mi však začalo docházet, že těch 5 litrů fyziologického roztoku, co do mě dosud napumpovali, mi právě zachraňuje ledviny. A také jsem si všiml, že křeč, tlak a bolest v mé pravé noze postupně polevují. Hurá! To ještě posílilo mou důvěru v nemocniční doktory. A protože mi nezbývalo nic jiného než čekat a doufat, že se i levá noha vzpamatuje, oddal jsem se naplno nemocničnímu životu. Aby ne…jen se podívejte, jaký jsem měl pohled z okna:

Nemocniční život

Každá správná nemocnice má svůj zaběhnutý řád. Den v Hamiltonské nemocnici začínal typicky v 7 ráno, kdy si sestry předávaly směnu. Poté následovala snídaně – lupínky, Muesli či ovesná kaše a k tomu toasty s máslem a marmeládou a občas jogurt či ovoce jako bonus. Na vizitu většinou chodili doktoři individuálně, nikoli v houfu. K obědu – typicky v 1 odpoledne – byla vždy polévka s toastovým chlebem a nějaký sendvič (např. se sýrem a salámem). Ve 3 odpoledne se znovu měnila směna. Po každé výměně směny sestry zaznamenaly puls, tlak a teplotu a přinesly léky. Před každým úkonem (od podání léků až po operaci) jsem se musel znovu představit jménem a datem narození. Večeře se podávala typicky o půl sedmé a byla hlavním jídlem dne – obsahovala polévku, hlavní jídlo, salát, ovoce a zákusek. Jídlo bylo takové nemocniční – takže žádný Hilton, ale alespoň dostatečně vyvážená strava. Některým spolubydlícím na pokoji však jídlo nechutnalo, tak nad ním jen ohrnuli nos a místo něj si objednali dovážku z McDonald’s. No, nevím, jestli je to výhra :-)

Poslední střídání směny bylo mezi 10. a 11. hodinou večerní, a pak už se všichni odebrali ke klidnému spánku. Tedy za předpokladu, že některý ze spolubydlících na pokoji nechrápal. Za dobu mého pobytu v nemocnici jsem vystřídal celkem 5 pokojů. Na čtvrtém pokoji byl tři noci pán, jehož intenzita chrápání v průměru přesahovala 65 decibel, a rekord měl celých 73 decibel. Měřeno mobilem z mé postele. To už se dá srovnávat s hlasitostí motorové pily. Ano, opravdu jsem si stáhnul aplikaci do mobilu, abych mohl změřit, jak hlasitě ten pán chrápe. Co taky jiného chcete dělat ve 3 ráno po čtyřech hodinách plných marných pokusů o usnutí?

V nemocnici jsem identifikoval 5 typů zaměstnanců: zdravotní sestry (a zdravotní bratři, kterých zde bylo nezanedbatelné množství) byly oblečeny v tmavě modrém a měly na starosti především administrativu. Pečovatelé a pečovatelky měli červené úbory a dělali většinu činností – rozváželi jídlo, odebírali krev (vždy rychle a absolutně precizně) a všemi způsoby se starali o pacienty. Doktoři úbory neměli a jejich společnou vlastností bylo, že vždycky hrozně spěchali – u mě se většinou zdrželi sotva minutu a zmizeli dříve, než jsem se stihnul nadechnout a položit otázku. Uklízeči a uklízečky měli černé úbory s logem “ISS” – o úklid se tedy zřejmě starala externí firma. Musím je však pochválit, protože nemocnice byla velice čistá. A pak zde byli zřízenci, jejiž úkolem bylo dostat pacienty z místa A do místa B. Byli vždy neskutečně upovídaní – vzpomínám na diskuzi o Brexitu s jedním z nich :)

A vůbec – zaměstnanci nemocnice byli ze všech různých koutů světa. Z Indie, Číny, Srí Lanky…ale i z Evropy, USA a jižní Afriky. Například když jsem byl na rentgenu…pán, který ho obsluhoval, se mi představil jako Giuseppe. Tak jsem se ho zeptal, jestli je Ital…a fakt byl! Tak jsme se chvíli bavili o Neapoli. Všichni se mě také ptali, odkud jsem, a divili se, že jsem na Zéland přijel sám. Když jsem před operací řekl anesteziologům, že jsem z ČR, začali mi vypravovat, že tam byli, a že máme dobré pivo. Ale že v Belgii je prý pivo lepší. Bohužel mě zvládli uspat dřív, než jsem jim stihl oponovat.

Diagnóza

Přišel pátek. Pravá noha začala vypadat a fungovat jako normální noha. Avšak levá byla čím dál tím horší. A tak následoval další odběr krve a další 3 vyšetření – ultrazvuk, rentgen a magnetická rezonance. Na magnetické rezonanci jsem byl poprvé…a doufám, že na dlouhou dobu naposledy. Zasunuli mě až po pás do tunelu, aby mi mohli oskenovat nohy, a na hlavu mi nasadili obrovská sluchátka na tlumení hluku. Sluchátka však moc nepomáhala, ten přístroj je hrozně hlučný. Skenování trvalo celou věčnost, a byl jsem opravdu šťastný, když po 40 minutách skončilo.

Ani ne 10 minut poté, co jsem se vrátil na pokoj z vyšetření magnetickou rezonancí, mi na pokoj vběhl doktor. Postavil mě před hotovou věc: “Máte kompartmentní syndrom. Musíte hned na operaci. Musíme vám rozříznout lýtko, aby svaly mohly dýchat. Za hodinu jdete na sál. Když to neuděláme, svaly v lýtku odumřou a budeme vám muset amputovat nohu. Jedinou možnou komplikací je infekce. Budete pod silnými antibiotiky, takže šance na infekci je menší než 1:10000. Podepište mi to tady a tady. Nějaké otázky?”

Zeptal jsem se ho, co jsem udělal špatně, a jestli jsem tomu mohl předejít. “Ne, nemohl. Neudělal jste nic špatně. Vámi popsaný trénink a výživa byly v pořádku. Máte zřejmě pouze smůlu.” To nebyla odpověď, kterou jsem čekal. Nicméně jsem podepsal papír, a v ten moment mi spadl kámen ze srdce. Oni vědí co mi je, a jdu na operaci. Rozhodl jsem se všechno přijmout. Za chvíli mě odvezli do čekárny před sál, odkud jsem stihnul dát vědět rodině, spolubydlícím, kolegům a přátelům. Pak už přišel anesteziolog, který se mě zeptal, jestli nemám nějaké problémy s anestezií, a ať mu to podepíšu tady a tady. Měl dlouhý černý knírek a husté obočí, takže vypadal přesně jako Italský instalatér z populární videohry Mario. Byl hrozně upovídaný, stejně jako několik jeho dalších kolegů. Zajímalo by mě, zda anesteziologové pokračují v konverzaci i poté, co pacient odpadne :-) To se jim přece musí stávat pořád…s někým se baví a najednou: “aha, on už spí…”.

“Budírna” byla má nejoblíbenější místnost v nemocnici. Když jsem se tam ocitl, měl jsem najednou nohu v sádře. Ale žádnou bolest jsem necítil a bylo mi blaze – byl jsem napumpován morfinem a byly tam také hrozně příjemné sestřičky, které každou chvíli budily další a další pacienty. Dostal jsem citrónového nanuka a odvezli mě na pokoj, kde jsem pod tíhou léků usnul…

První krůčky…nebo spíš odrazy

Na pokoji jsem se seznámil se svým novým “kamarádem” – morfinovým “tlačítkem na bolest”. Instrukce zněly jasně – když to bude bolet, zmáčkněte tohle a uleví se vám. Tlačítko však mělo jeden neblahý vedlejší efekt – jakmile jsem ho zmáčknul, chtělo se mi hrozně spát. Tak jsem se ho snažil moc nemačkat. Sestry mi však řekly, že je to dobře, a že se prý setkávají s pacienty, na které morfin už neúčinkuje, ať tlačítko mačkají sebevíc.

Pak mě přesunuli na další pokoj, kde byli 3 další pacienti. Jeden starší pán, kterého brzy odvezli domů. Jeden pán, který v noci neuvěřitelně chrápal. A jeden člověk v mém věku, který měl obě ruce omotané obvazem a pořád je držel nahoře. Když někam šel, vypadal jako zombie…nebo spíš mumie. Později jsem se dozvěděl, že jsem na oddělení chirurgie, urologie a popálenin. A že před ním vybuchla plynová nádoba a popálila mu obě ruce, když si jimi zakryl oči.

Pak mě navštívil doktor a řekl mi, že mě čekají další 2 operace. Při první z nich mi odebrali ty části svalů, které bohužel neustály tlak a odumřely. A při poslední operaci vše začistili a zašili. Pak jsem dostal “finální” sádru a chodítko, a mohl jsem se začít pomalu pohybovat. Šlo to pomalu – první den po operaci jsem sotva udělal pár kroků po pokoji. Další den jsem už však začal chodit sem a tam – tu na WC, tu do sprchy…a nebo jen tak po chodbě. A další den už jsem to zvládl i bez asistence pečovatelů.

Čas v nemocnici jsem vyplnil především klábosením s nejúžasnějšími kamarády a s rodinou na Messengeru. Někteří kamarádi mě přišli navštívit, a dokonce mě navštívila celá kancelář z práce – šéf a všichni kolegové. Takže čas mi celkem utekl a jelikož už jsem zvládnul poskakovat s chodítkem, nastal čas na můj návrat domů. Můj skvělý spolubydlící Luboš mě vyzvedl v nemocnici a zavezl mě domů, za což mu patří obrovský dík. Prozatimní instrukce jsou jasné: odpočívat, nikam nechodit a nohu nechat nataženou ve vodorovné poloze.

Co bude dál?

V pondělí 17. června jdu na kontrolu do nemocnice. Sundají mi sádru a vytáhnou mi stehy. Už se nemůžu dočkat, počítám každou hodinu. Doufám, že už se budu moct začít na nohu stavět, ale musím být trpělivý – rozhodně nebudu hned chodit. Víc informací jsem nedostal, ale předpokládám, že mě čeká nějaká forma postupné rehabilitace. Nejsem si jistý, jak dobře mi noha bude fungovat – v lýtku jsou 4 svaly, a chirurgové zcela odebrali jeden z nich, protože bohužel nepřežil. Funkcí tohoto svalu je mimo jiné zvedání chodidla v kotníku, takže pravděpodobně budu potřebovat speciální obuv (nebo nějakou vložku do boty), která se postará o to, aby mi chodidlo neplandalo. To je ale řešitelný problém. Turistické boty bývají zpevněné v kotníku, mohou mi tedy poskytnout určitou oporu…a v kombinaci s turistickými holemi určitě zvládnu i treky!

Chci se co nejdřív vrátit do normálního života – chodit do práce, na nákup, nebo jenom třeba posedět s přáteli. Doma mi to začíná být trochu dlouhé :-) Velkou výzvou jsou teď pro mě schody – s chodítkem je prostě nevylezu. Ale jakmile se budu moct o nohu opřít, tak i ty schody zvládnu. Jízda autem nebude problém – moje auto má (stejně jako 95% ostatních aut na Novém Zélandu) automatickou převodovku, takže levou nohu k řízení vůbec nepoužívám. V práci se mi snaží můj návrat co nejvíce usnadnit – od nabídky parkování přímo před budovou, až po nabídku práce z domova po dobu rekonvalescence. Nevím, čím jsem si to zasloužil, ale jsem jim za to neskutečně vděčný.

A když už mluvím o té vděčnosti…chci zde hrozně poděkovat všem, kteří mi napsali, zavolali, nebo třeba jen přidali komentář či palec nahoru na Facebooku. Pobyt v nemocnici byl dlouhý, ale díky vám byl příjemný a vlastně rychle utekl. Chci zde poděkovat rodičům a příbuzným, kamarádům v ČR, na Zélandu i jinde na světě. Také chci poděkovat všem, kteří mě přišli navštívit – spolubydlícím, kamarádům, a především kolegům z práce. Představte si, že mě přišla navštívit celá kancelář! To se jen tak nevidí…

Ne, nemám v plánu se z toho hroutit, nebo se kvůli tomu vracet do ČR. Tohle je jen drobné škobrtnutí na cestě životem, a takových mě ještě čeká spousta. Jsem šťastný a smířený s tím, že to dopadlo tak, jak to dopadlo. Co tě nezabije…však to znáte. Potřebuju toho tady ještě spoustu procestovat. A určitě se s vámi o tom chci podělit. Tak zase někdy u dalšího článku!