Zdravím u dalšího dílu nepravidelného zpravodajství z druhého konce světa! Zatímco v ČR všechno kvete, na Zélandu pomalu začíná zima. A tak jsem využil posledních slunečních paprsků a vyrazil jsem si s kamarády zasurfovat do Taurangy. Také jsem si sehnal kolo, abych nemusel všude chodit pěšky – místo 50 minut mi teď cesta do centra Hamiltonu trvá jen 10 minut 🙂 A kolo jsem otestoval cestou do Finlay parku (kousek za městečkem Cambridge), kde se konalo setkání mládeže. Dnes je venku ošklivo – prší, fouká a je zima – a tak sedím doma a píšu blog 🙂

Meetup

Zatím mi tu šlo všechno jako po másle – podařilo se mi sehnat práci i ubytování a dva týdny zpátky jsem konečně získal pracovní víza! Jedna zásadní “věc” mi tu však chyběla – kamarádi. A tak jsem se začal poohlížet po akcích, které se v Hamiltonu konají. Doba digitální, ve které žijeme, je na tohle super – stačí otevřít mobilní aplikaci a přihlásit se na některou z existujících akcí, nebo novou akci uspořádat.

Na Novém Zélandu celkem dobře funguje aplikace Meetup, která propojuje lidi ze stejné lokality, stejného věku a stejných zájmů. Můžete tak třeba zorganizovat trek do hor, výlet do kina, nebo jenom diskuzi v hospodě u piva…

No a jednou jsem takhle otevřel zmíněnou aplikaci a viděl jsem oznámení “Nejel by někdo surfovat do Taurangy?”. Tak určitě! Surfoval jsem zatím jen jednou na dovolené na Kanárech a bylo to super, tak proč to nezkusit i tady?

Meetup v praxi

Neděle ráno. Dorazil jsem k supermarketu Countdown (místnímu ekvivalentu Tesca) v Hamiltonu, odkud jsme měli vyjíždět do Taurangy. Kouzlo Meetupu spočívá v tom, že v drtivé většině případů se “účastníci zájezdu” nikdy předtím neviděli navzájem, a často se ani neví, kdo vlastně nakonec přijde.

Dorazil jsem 40 minut dříve, tak jsem si ještě skočil do kavárny na snídani. Novozélandská kuchyně je velice podobná kuchyni anglické – je doslova příšerná 😀 Jednu věc tu však umí dokonale: snídaně. Vajíčka se slaninou, klobásou, dresingem a toastem…no, není to zrovna zdravé, ale rozhodně je to dobrota!

Ve stanovený čas jsme se setkali na parkovišti před supermarketem. Byli jsme nakonec 4 – ideální sestava do jednoho auta. Vypadalo to skoro jako začátek nějakého vtipu: sešel se programátor z ČR, učitelka ze Zélandu, studentka ekonomie z Taiwanu a hydroložka z Koreje, aby se společně vydali ve 30 let starém Nissanu přes 100 km daleko na východní pobřeží, kde budou poprvé (nebo podruhé) v životě surfovat…

Trasa cesty do Taurangy

Tauranga

Když jsem viděl, čím pojedeme, začala mě jímat hrůza. Auto bylo dobrých 30 let staré, mělo dobrých 300.000 na tachometru a bylo slepené z různých dílů – například dveře u spolujezdce byly červené, přestože zbytek auta byl modrý. Navzdory tomu jsme po hodině a půl bezpečně dojeli k surfařské škole. No, škole…tou školou byl přívěs za auto, ve kterém byly naskládaná surfovací prkna a neoprény, které jsme posléze vyfasovali…

A také naši instruktoři – jeden Brazilec a druhý Španěl původem z Barcelony. Španěla jsem se musel zeptat, jestli zná pláž Famara na Lanzarote, kde jsem surfoval poprvé. A opravdu ji znal! Říkal však, že mnohem lepší na surfování je La Santa, čímž mě přesvědčil, protože La Santa je skutečně jedna z vyhlášených surfařských destinací na Lanzarote.

Následovala klasická instruktáž na souši a pak už jsme vyrazili chytat vlny. Když člověk vidí surfování na videu, tak si řekne: “Co je na tom složitého?”. Já už však věděl, do čeho jdu. Je to totiž pěkná makačka – člověk musí zapojit celé tělo. Nejdřív musí 2.5 metru dlouhé prkno dotlačit patřičně daleko od břehu, kde už jsou vlny. Pak musí trpělivě vyhlížet na tu “pravou” vlnu (neptejte se mě, jak ji poznám – zatím jsem to nezjistil), a jakmile ji spatří, musí rychle vyskočit na prkno (nebo se na něj vyplazit jak lachtan, což je můj případ) a začít rychle pádlovat rukama, dokud ho vlna nechytí. Jakmile jede na vlně, musí si na prkně kleknout a posléze stoupnout, což vyžaduje sílu a rovnováhu. Celý následující týden jsem měl pocit, že mi musí každou chvíli upadnout ruce od ramen.

Surfování je skvělý motivátor pro to začít se sebou něco dělat – takový kopanec ve stylu: “Ty si myslíš, že máš dobrou fyzičku? Haha!”. Po dvou hodinách jsme toho měli všichni tak akorát, takže jsme vzali prkna, osušili se, dali si fish and chips k opožděnému obědu a vyrazili na pláž, kde jsme si dali zmrzlinu, pozorovali racky a – co je nejdůležitější – fotili se 🙂

Pláž v Tauranze – tady jsme surfovali
Poslední letní foto…
Pořídit dokonalou fotku vyžaduje týmovou spolupráci 🙂

Na dvou kolech

Těsně před výletem do Taurangy jsem uspořádal jiný, neméně důležitý výlet – výlet do prodejny kol. Hamilton je poměrně velké město – přestože zde žije jen něco málo přes 200.000 obyvatel, rozlohou zabírá téměř půlku Prahy. Je to kvůli tomu, že téměř každý zde žije v rodinném domě. Tady paneláky neexistují, staví se tu “do šířky”. Takže dostat se z místa A do místa B pěšky chvíli trvá. Proč nepoužít MHD? Protože tu není. Tedy, je…ale jezdí jednou za 100 let a je příšerně drahá a nikdo jí nejezdí, protože tu každý má alespoň 2 auta.

A jelikož sehnat kolo je mnohem jednodušší a levnější než sehnat auto, vyrazil jsem na obchůzku prodejen kol. Šel jsem rovnou do největší prodejny kol v Hamiltonu, a protože tam byli šikovní prodavači, tak už po 20 minutách jsem odjížděl domů s kolem, helmou, zámkem, pumpičkou a blikačkami. Cesta pěsky do prodejny mi zabrala téměř 50 minut, cesta zpátky na kole domů něco přes 10 minut.

Tak tady je – můj městský dopravní prostředek 🙂

Musí se však nechat, že cyklostezky (a obecně dopravu po městě na kole) má Hamilton mnohem propracovanější než Praha. Prakticky každá ulice má pruh pro cyklisty, nebo alespoň široký chodník pro chodce a cyklisty současně. A jelikož je tu všude tolik aut, jsou tu časté dopravní zácpy. Proto je pro dopravu po městě často rychlejší použít kolo. Ale nejen po městě se dá jezdit na kole…

Heaven Come

Kolo jsem měl možnost “pokřtít” hned následující víkend, když jsem se vydal na setkání mládeže diecéze Waikato, které probíhalo ve Finlay parku, pár kilometrů za městem Cambridge. Na 50 km dlouhou cestu jsem vyrazil v pátek, hned jak jsem skončil v práci. Vzal jsem to kolem Hamiltonského letiště, přes “Mystery Creek”, skrz městečko Cambridge a kolem protáhlého jezera (nebo spíš přehrady) Karapiro.

Mapa trasy z Hamiltonu do Finlay parku

Kolo obstálo – dojel jsem s ním tam i zpět bez sebemenších obtíží. A setkání mládeže bylo senzační – přirovnal bych ho k JUMPu, akorát na víkend. Přátelé nerostou na stromech, ani se nedají koupit v supermarketu, takže je občas dobré vylézt ze své bubliny a vyrazit mezi lidi…a tahle akce mi byla ušitá na míru 🙂

Cambridge. Ten “kopeček” v pozadí se jmenuje “Maungatautari”

Pár kilometrů za Cambridgem jsem narazil na ceduli “Zmrzlina za 200 metrů”. Zmrzlina? Tady uprostřed pastvin? V pátek o půl šesté večer? Ale po 200 metrech se opravdu objevil zmrzlinový stánek. Tedy…spíš kontejner s ledničkami a strojem na zmrzlinu. Bylo otevřeno, a na zmrzlinu se stála fronta. Zmrzlina byla domácí, pocházela z nedaleké farmy. Vystál jsem si frontu jednu míchanou vanilkovo-ostružinovou. Byl jsem označen za blázna, že jedu 50 km na kole. Cestou zpět jsem se tam zastavil znovu – paní zmrzlinářka se mě ptala, jestli jsem opravdu dojel 🙂

U zmrzlinového stánku bylo živo
Zmrzlinová pauza 🙂

Ještě stojí za zmínku “jezero” Karapiro. Jedná se ve skutečnosti o přehradu/hydroelektrárnu na řece Waikato. Pozoruhodné je, že hydroelektrárny na Zélandu vyprodukují 57% veškeré elektřiny; oproti tomu uhelné elektrárny vyprodukují pouze 4%. Na Karapiru se zrovna konaly závody veslařů, takže když jsem jel zpátky, bylo tam celkem rušno.

Jezero/přehrada Karapiro

Mám pracovní víza!

V minulém článku jsem psal o tom, že jsem podal žádost o pracovní víza, která potřebuji k tomu, abych tu mohl legálně pracovat. Uplynuly 3 týdny a dostal jsem onen email, na který jsem netrpělivě čekal – tedy že mé žádosti bylo vyhověno, a že tak mohu na Novém Zélandu pobývat a pracovat až do konce roku 2021. No, uvidíme, jak dlouho tady budu ve skutečnosti, ale mám z toho pořád hroznou radost 🙂 Všechno to papírování, formuláře, lékařská vyšetření, …

Teď už jen sehnat to auto, a můžu začít pořádně cestovat po ostrově!

Řekl tu někdo auto?

Nohy jsou fajn, kolo taky. Po městě se dostanu kam chci. Ale bez auta to tu prostě nejde. Proto jsem už od příjezdu prolézal všechny možné autobazary a snažil se sehnat něco, co jezdí, nerozsype se po pár kilometrech…a nepřivede mě na mizinu, samozřejmě. Nakonec se situace vyřešila snadno 🙂

Na firemním intranetu totiž máme nástěnku s inzeráty, kam každý zaměstnanec může přispívat. Většinou tam jsou pozvánky na různé akce, ale občas někdo potřebuje něco koupit nebo prodat. A když jsem tam viděl tuhle Mazdu, nemohl jsem ji tam nechat:

Moje nové autíčko – Mazda 323 Familia

Takže už jsem plně mobilní! Na jízdu vlevo jsem si zvyknul rychle, na automatickou převodovku téměř okamžitě. Nechápu však, co vedlo inženýry Fordu (a potažmo Mazdy) k rozhodnutí prohodit páčky u volantu – odbočovací signály jsou vpravo, stěrače jsou vlevo…občas se mi tedy stává, že místo odbočování stírám 🙂

Ještě poznámka k přepisu – tady stačí přijít na poštu, předložit pas a oznámit číslo espézetky, a zaplatit administrativní poplatek 9 dolarů. To je vše. Celý proces zabere asi 5 minut. Potvrzení o přepisu přijde do týdne poštou.

A další zajímavost, tentokrát k pojištění – povinné ručení tu NENÍ POVINNÉ! Přesto jsem se pojistil. Lidé tu jezdí celkem pěknými auty…

A to je pro dnešek vše! Užijte si Velikonoce a sbohem u dalšího dílu!