Přesně 2 měsíce zpátky jsem se poprvé dostal do Hamiltonu – města, ve kterém v současné době bydlím, chodím do práce, běhám, hledám nové kamarády…prostě žiju. Problém je, že jsem se nechal rozmazlit Prahou. Ačkoliv není Hamilton úplně malé město, často tu není “do čeho píchnout”. Proto jsem s velkým nadšením uvítal možnost zúčastnit se víkendové akce – štafety kolem jezera Taupo – a to jako člen firemního týmu.
Taupo
Taupo je malé městečko zhruba uprostřed Severního ostrova. Jízda z Hamiltonu tam trvá asi 2 hodiny. Poblíž města se nachází spousta národních parků, z nichž nejvýraznější je Tongariro – 6. nejstarší národní park NA SVĚTĚ. Hlavní dominantou je však obrovské jezero Taupo, podle kterého je město pojmenované. Původní kráter nyní kompletně zatopený vodou je tak velký, že by se do něj přehrada Lipno vešla téměř 13x (pro úplnost, na pokrytí celé plochy jezera by bylo potřeba přibližně 86240 fotbalových hřišť, což si jistě každý lépe představí).
Jezero lemují pláže s černým sopečným pískem; voda je sladká, průzračně čistá a jemně zvlněná větrem. A proto je Taupo vyhlášená turistická destinace. My se však nejeli koupat, ale především běhat. Takže v pátek ve 3 odpoledne vyrazilo 5 služebních vozů z Hamiltonu směrem Taupo…
Tým a ubytování v Taupu
V autě jsem jel se dvěma Slováky – s mým kolegou a spolubydlícím a s jeho kamarádem, co přijel na Zéland na dovolenou…a proč si nezaběhnout štafetu, že? Do Taupa jsme dorazili jako první, tak jsme využili volný čas a zašli jsme se hned vykoupat. Byli jsme ubytováni v domě jednoho z kolegů, cca 400 metrů od jezera.
Po návratu z pláže se mí spolucestující ihned začali věnovat přípravě běžeckého základu – těstovin. Uvařili toho tolik, že mi dali taky, za což jsem jim byl vděčný především druhý den. Mezitím přijížděla další auta, a po sedmé jsme už byli komplet. Po večeři následovala krátká bojová porada, kde jsme si znovu přerozdělili úseky, a šlo se spát.
Stručná pravidla závodu
Trasa běhu kolem jezera Taupo má cca 155 kilometrů a je rozdělena na 18 úseků. Ano, existují i takoví blázni, kteří to zaběhnou sami. Někteří dokonce nezávodí v běhu, ale v rychlochůzi. Hlavní kategorií je však štafeta. Každý člen týmu může běžet i víc úseků. Já běžel úsek č. 14, který má 7.4 kilometrů a je označován jako “nebezpečný”, protože se běží po úzké krajnici přímo u jezera – takže na jedné straně je svah, a na té druhé jezdí auta. Je to však úsek nejkrásnější – trochu jsem litoval, že nemůžu zastavovat a fotit.
Zaběhnout celých 155 kilometrů chvíli trvá, proto se startuje už ve 2 ráno. To má své výhody i nevýhody – závodník musí mít reflexní vestu a čelovku, ale zato se neuvaří – ráno bylo nějakých 8 stupňů, což je na běhání super. Do 9. hodiny ranní je zakázáno používat vodní pistole. Cože? No, je tu zvykem, že se na běžce ze srandy stříká vodními pistolemi. Sranda nesranda, já běžel v pravé poledne, takže jsem litoval, že to nejsou spíš vodní děla.
Podpůrný tým
Možná si říkáte, co dělá 13 ostatních členů týmu, když jejich kolega zrovna běží svůj úsek? A proč jsem vstával ve 3:30 ráno, když jsem měl běžet až v poledne? Úlohou ostatních členů týmu je dělat podporu. Vypadá to asi tak, že předjedeme závodníka autem o 2-3 kilometry, zastavíme u krajnice a jakmile dobíhá, tak mu fandíme, popř. mu doplníme vodu. Jakmile nás mine, tak opět vlezeme do aut a popojedeme o další 2-3 kilometry. Celkem jsme zastavovali asi tak 30x.
První zastávka byla příšerná: 8 stupňů je sice super pro běžce, ale podpůrný tým klepe kosu. Postupně se však začalo rozednívat a oteplovat, a jelikož jsem toho neměl moc na práci, tak jsem fotil…
Můj běh
Dorazili jsme na start úseku 14. Už jsem měl připnuté číslo (byla jen čtyři čísla, ale 14 závodníků, tak jsme si je museli předávat…skoro jako štafetový kolík) a netrpělivě jsem vyhlížel svého kolegu. Bylo dobrých 30 stupňů, tak jsem rád poslechnul radu zkušenějších a vzal jsem si s sebou do ruky PETku s vodou. Bylo to sice jen 7.4 km, ale v takovém vedru jsem ještě snad nikdy neběžel. Pak doběhl kolega, plácnul mě po rameni a mohl jsem běžet.
Po prvním půl kilometru kouknu na hodinky a vidím čas 4:20 minut na kilometr. A do háje. Proč musím při každém závodu přepálit začátek? Zbrzdil jsem na 5:15, ale nejen kvůli tomu, abych se hned nevyčerpal, ale i kvůli tomu neskutečnému výhledu. Ano, jezdila tam auta a místy opravdu nebylo moc kam uhnout, ale byl to opravdu nejkrásnější úsek.
Ani ne po třech kilometrech jsem potkal první firemní auto. Pro běžce je podpora ze strany týmu neskutečná vzpruha, takže jsem o něco zrychlil. Vodu jsem nepotřeboval, měl jsem ještě půl flašky. Ale hned za další zatáčkou mě pokropili vodní pistolí přímo z auta. Ještě jsem jim poděkoval.
Druhou čerpací stanici jsem potkal po pátém kilometru. Hned jsem si vzal další flašku s vodou a utíkal jsem do cíle. Cestou jsem předběhl několik chodců, a veškerou zbývající energii jsem vypustil v cílové rovince. Celkový průměr jsem měl nějakých 5:17 minut na kilometr, což je dost bída. Upřímně, mohl jsem běžet rychleji, ale měl jsem z toho vedra docela strach. Často je totiž těžké odhadnout své síly, zvlášť v podmínkách, na které není člověk zvyklý…a že je zle, si uvědomí až když už je pozdě.
Finiš
Jakmile jsem předal štafetu a číslo, sednul jsem znovu do auta jako podpora. Zbývaly poslední 3 úseky, pak dva, pak jeden. Poslední sedmikilometrový úsek s číslem 18 byl skrz město Taupo. Obdivuji našeho běžce, že se neztratil někde v uličkách. Čekali jsme na něj 200 metrů od cíle, a cíl jsme proběhli společně. Neskutečný pocit. Vlastně je to poprvé, co jsem běžel nějakou štafetu. Běžet v týmu je mnohem větší zábava, než běžet sám :)
Po závodu jsme nakoupili svačiny a dorazili na ubytování. Šéf našeho běžeckého týmu dával dohromady výsledky, někteří svačili, a někteří, zmoženi náročným závodem, odpočívali :D
Pak jsme vyrazili na vyhlášení výsledků a loterii cen, ve které jsme vůbec nic nevyhráli. Udílela se i spousta opravdu zajímavých cen – např. pro nejstaršího závodníka, kterému bylo 84 let! A pak už jsme se jen vyspali a druhý den vyrazili zpátky do Hamiltonu.
Co dál?
Jestli jste to fakt přečetli, tak se klaním a děkuju :) Omlouvám se za nízkou frekvenci článků, běhal jsem po doktorech, abych si mohl zařídit pracovní vízum, a tak. Minulý týden jsem tedy naskenoval všechny potřebné papíry, vyplnil formuláře a podal žádost o vízum, tak mi prosím držte palce! Nojo, výmluvy, výmluvy…
Tenhle víkend jedu do Taurangy, městečka na severovýchodě Severního ostrova. Jedeme s kamarády a kamarádkami na lekci surfování, tak se o tom pokusím zase něco sesmolit ;) Díky!
Leave A Comment