Pět týdnů. Tak dlouho jsem už na Zélandu. To je skoro třikrát tak déle, než jsem byl kdy v životě mimo ČR. Kde vlastně teď bydlím? Co jsem tu ten měsíc dělal? Jak vypadá Hamilton? A jak to vypadá, když se na Zélandu hraje Rugby? O tom je tenhle článek.
Hostel číslo 2
Měsíc zpátky, tedy v neděli 13. ledna, mě paní personalistka (o které jsem psal v minulé epizodě) a její kolega zavezli do Hamiltonu, přímo před další hostel, ve kterém jsem se posléze ubytoval.
V porovnání s Aucklandským hostelem byl ten Hamiltonský úplně jiný level. Byl čistý, nebyli v něm brouci, pokoje byly pro 6 lidí (nikoliv pro 10), a za stejné peníze jsme v ceně dostali i snídaně. Zážitky však byly podobné – Francouzi opět okupovali kuchyni, Japonka učila Korejku japonsky, na pokoji se den co den měnili lidé – tedy až na jednoho Inda, kterému zrovna začal první semestr na místní ekonomce. Také jsem zde potkal prvního Čecha, a jelikož jsem češtinu nějaký ten pátek neslyšel tváří v tvář, během několika hodin jsme stihli probrat práci, Nový Zéland, Austrálii, … všechno, co se cestování týče.
Tento hostel se mi stal skvělou základnou k vyřízení všech věcí, které jsem měl v plánu. Potřeboval jsem sehnat práci (což se mi nakonec povedlo – viz epizoda 3) a také nějaké trvalejší bydlení (o tom níže). A také byl v absolutním centru, přímo na hlavní třídě “Victoria Street”, takže jsem to měl všude blízko.
Něco málo o Hamiltonu
Hamilton se nachází přesně uprostřed severního ostrova, takže je to skvělá strategická pozice pro průzkum – třeba k oceánu je to jenom 40 minut cesty autem. Proč jsem ho zvolil? Měl jsem tu nabídku práce, to byl asi hlavní důvod. Ale také právě kvůli zmíněné strategické pozici. Hamilton je jinak celkem nezajímavé město – dá se říct, že tu “chcípnul pes”. Ale žije se tu fajn, je tu klid a do těch zajímavých míst se dá vždycky dojet. Historii zde nečekejte – většina města vyrostla v posledních 50 letech.
Hlavní třída je plná restaurací. Ale jakých restaurací – ze všech koutů světa. Jsou tu Čínské, Japonské a Thajské restaurace, jsou tu Anglické a Irské hospody, jsou tu Italské pizzerie, … ne nadarmo se o Hamiltonu mluví jako o významném gastronomickém centru. Mě tedy spíš zaujal řetězec pizzerií Domino’s, který nabízí čerstvé pizzy za 5 dolarů. Není to sice zrovna nejzdravější, ale vem to čert…
Skrz Hamilton protéká řeka Waikato – nejdelší řeka na Novém Zélandu – na které lze často spatřit veslaře. Skoro jako bych byl v Praze u Vltavy :-)
Kromě řeky tu je ještě nádherné jezero Rotoroa, na kterém jsou pro změnu malé plachetnice. A kachny. Žádné moře? Žádný problém.
Takže jo, je tu fajn :-)
Hamiltonské zahrady
Dokud jsem neměl jistou práci, nemělo moc smysl hledat bydlení. Dal jsem se tedy do průzkumu Hamiltonu. Začal jsem největší Hamiltonskou atrakcí – tedy zahradami. Při vší úctě k Versailles a dalším, troufám si tvrdit, že nic takového v Evropě nemáme. Je to obrovský park s cca třiceti tematickými zahradami z různých zemí, ale i období. Nebudu se moc rozepisovat, radši vám ukážu fotky :-)
Hledání bydlení
Moc dlouho mi to flákání ale nevydrželo, jelikož se mi podařilo sehnat práci. Tak teď zbývalo sehnat nějaké bydlení. Jasně, hostel je fajn, ale oproti pokoji na bytě je dražší, a chodit každý den 5 km do práce a dalších 5 km z práce se mi taky nechtělo (MHD? Co to je? To tu nemají…). Takže jsem se zaregistroval na místní internetový portál TradeMe (je to něco jako Aukro.cz, Bezrealitky.cz, Jobs.cz a AAAAuto v jednom webu) a začal jsem odepisovat na inzeráty.
Popravdě, nečekal jsem, že z deseti odpovědí na inzeráty se mi ozvou zpátky pouze z jednoho místa. No nic, šel jsem se na pokoj podívat. Byl ve čtvrti Frankton, tedy 4 km od práce. To je dost daleko. Pokoj nebyl zařízený, takže bych si musel kupovat postel, stůl a skříň. Bohužel jsem nic jiného neměl, tak jsem řekl, že to beru a kdy že se můžu nastěhovat. Spolubydlící byli zaměstnanci Hamiltonské zoo a vypadali v pohodě. Prý že to proberou s majitelem a ozvou se mi (ozvali se za týden, že to dali někomu jinému).
Po téhle návštěvě mi došlo, že mám problém. Myslel jsem si, že sehnat bydlení bude v porovnání se zaměstnáním hračka. Bylo mi jasné, že nemá smysl čekat na jejich odpověď, a tak jsem odpověděl na dalších 50 inzerátů. Zpátky se mi ozvalo 6 lidí. Jenom 6. Tak jsem postupně obešel všechny domy a všude jsem řekl, že klidně hned složím zálohu a nastěhuju se. Z ČR jsem byl zvyklý na “kdo dřív přijde, ten dřív mele”. Ale ne, takhle to tu nefunguje.
Byl čtvrtek. V úterý jsem měl nastupovat do práce, a postupně mi začínaly chodit odpovědi: “Litujeme, ale nakonec jsme se rozhodli pro někoho jiného.”. “Sorry, ale…”. “Bohužel XYZ.”. Už jsem se pomalu smiřoval s tím, že se z hostelu na dalších pár týdnů nehnu. Bylo 9 večer, když mi zavolal jistý John, že sice teda berou někoho dalšího, ale že se rozhodli, že mě můžou ubytovat zatím v pokoji pro hosty, protože další pokoj se uvolní za 14 dní…
…uufffffff. 60 odpovědí na inzeráty. Pouze 7 lidí mi odepsalo zpátky. 6 lidí mě následně odmítlo. Asi to bylo proto, aby mohla přijít ta nejlepší nabídka. Johnův dům je totiž jen 15 minut pěšky od firmy! Takže když jdu do práce na osmou (dřív nemá cenu chodit, to tam nikdo není), tak si můžu spát klidně do sedmi. Navíc pokoj, ve kterém bydlím, byl už od začátku vybavený, takže jsem nemusel shánět žádný nábytek.
Takže…práce je, bydlení taky…teď už jen pracovní víza a auto, a mám to komplet :-) Vtipné je, že jeden ze spolubydlících je Slovák, a navíc pracuje ve stejné firmě. Dál tu máme Indku a tři Novozélanďany. Takže moje nová adresa je Melville, Hamilton, Nový Zéland. Kdybyste náhodou měli cestu na Zéland, je tu spousta místa na přespání!
Rugby
Poslední víkend před nástupem do práce byl stylový. Dozvěděl jsem se totiž, že se v Hamiltonu bude hrát mezinárodní turnaj v rugby. Tedy ne ve standardním rugby, ale v “sevens”. Sevens má trochu jiná pravidla – hřiště je stejné, ale hraje se pouze 7 minut na jednu stranu, tedy 14 minut celkem (místo 80 minut). Zároveň je pouze 7 hráčů na stranu (místo 15 hráčů) a “mlýn” má pouze 3 hráče na každé straně. Tento formát je čím dál populárnější, a skvěle se na něj kouká.
O turnaji jsem tak nějak podvědomě věděl, o jeho významu jsem se dozvěděl však až na hostelu. “Litujeme, ale ze soboty na neděli je tu plno. Můžeme vás ubytovat na prémiovém pokoji za 400 dolarů za noc. Bude tu rugby, a hostel je jen 800 metrů od stadionu, takže bohužel.”. Uffff…nástup do nového ubytování jsem měl až od pondělka, takže mi nezbývalo nic jiného, než být na jednu noc bezdomovcem.
Ale zpátky k rugby. Turnaj byl dvoudenní, hrálo se od 10 ráno do 10 večer. Turnaj zahájila nádherná haka. Na stadionu bylo asi 20.000 lidí všech národností – od Anglie, Walesu či Skotska, přes Francii, USA a Argentinu, až po Samou a Tongu. Celkem zde bylo 16 mužských týmů a 4 ženské týmy. Dvěma největšími favority byl Nový Zéland a Fiji. Musím říct, že jsem si jako na Fiji připadal – možná tak dvě třetiny fanoušků byly právě odtud. A taky to podle toho vypadalo – když hrálo Fiji, stadion se otřásal v základech.
Nebudu vás napínat, Fiji skutečně vyhrálo. Tým USA, který se dostal do finále, dostal řádnou nakládačku 38-0. Ženský miniturnaj zase ovládl tým Nového Zélandu.
A co dál?
Začala mi rutina – každý den chodím do práce, jako bych chodil v ČR. V nové firmě je vše na 99% stejné – principy se nemění, pouze projekty a lidé. Jsem v hodně mezinárodním týmu, a kolegové jsou fajn. Ale už se nemůžu dočkat, až z Hamiltonu vypadnu do okolí. Ne, že by tu bylo nějak zle (viz článek), ale Nový Zéland je natolik nádherná země, že je škoda sedět na zadku ve městě. První takové “vypadnutí” bude už tento víkend – s firemním týmem poběžím 155 km štafetu kolem jezera Taupo. A jakmile seženu auto, pustím se naplno do průzkumu ostrova!
Leave A Comment