Mám za sebou první týden na Novém Zélandu, který jsem strávil v Aucklandu. Prošel jsem si přístav, navštívil Sky Tower a hvězdárnu a prohlédl si zvířenu v zoo. A všechno jsem si vyfotil, abych pak mohl napsat tento článek 🙂

Hostel

Zde se vrátím k mému příjezdu na Zéland. Když se mi konečně na letišti povedlo najít ten pravý autobus do centra a ten mě dovezl na Queen street, jednu z hlavních Aucklandských tříd, zamířil jsem si to s desetikilovým batohem, kufrem a tlustou koženou bundou k místu svému ubytování – hostelu Grafton. Bylo vedro – minimálně 25 stupňů – a k hostelu to byl asi kilometr.

Můj hostel – Grafton Backpackers (tzn. pro “baťůžkáře”)

Když jsem se k němu konečně doplahočil a zapsal se na recepci, šel jsem si dát věci do pokoje. Můj pokoj byl pro 10 lidí. Každý spal ve své vlastní “kóji” o velikosti zhruba 1x1x2 metry se zatažitelnou záclonkou a elektrickou zásuvkou. Zavazadla se různě povalovala po zemi, tak jsem ta svá přidal na existující hromadu. Matrace a polštáře byly dost propocené a lehce zaváněly, povlaky to moc nezachránily. Nu což, ráno se osprchuju, hlavně že mám kde spát. Vzal jsem si peněženku, mobil, pas a foťák a vyrazil jsem obhlédnout přístav.

První nákup

Než jsem však dorazil do přístavu, potřeboval jsem si sehnat pár věcí – převážně drogerii a něco k snídani. S dovozem drogerie není problém, nechtěl jsem se s ní však tahat a do kufru se mi už nevešla. Tak jsem si řekl, že tu všechno koupím – drogerie je přece spotřební materiál. Pro začátek jsem potřeboval opalovací krém, sprchový gel a zubní pastu. Vlezl jsem do nějaké večerky a přišlo první zděšení. Malá zubní pasta za 6 dolarů. Sprchový gel za 11 dolarů. Novozélandský dolar je 15 korun. Všichni furt říkají “nepřepočítávat, nepřepočítávat”, mě už to ale šrotovalo. Sprchový gel za 160 korun! Jestli tu všechno bude takhle drahé, tak za chvíli zbankrotuju!

Pár nákupů později jsem zjistil, že tu mají také Tesca, Penny markety a Billy, akorát se jmenují Countdown (“Odpočet”), The Warehouse (“Skladiště”) nebo Pak’n’Save (“Nakup do zásoby a ušetři”), a že se zde ceny od těch českých moc neliší. Naopak je tu spousta věcí levnějších.

Ale to jsem teď nevěděl. Nějak jsem se umýt a nasnídat musel, takže jsem koupil předraženou drogerii a krabičku brusinkových müsli tyčinek (z dostupného výběru nejlepší volba v porovnání cena/výživová hodnota) a pokračoval do přístavu.

Přístav

Konečně oceán! Nevadilo mi, že jsem dva dny prakticky nespal, oceán jsem prostě musel vidět. A také proslulý Aucklandský přístav, z nějž vyplula na svou podivuhodnou cestu loď “Poutník” v románu “Patnáctiletý Kapitán” od Julese Verna.

Pohled na centrum Aucklandu z přístavu. Ano, jezdí se tu nalevo.
Oceán!

Auckland postrádá velké náměstí (jako třeba Praha má Václavák), funkci náměstí však plní přístav. Jsou tu stovky restaurací, obchodů a atrakcí, a tisíce lidí. A ještě víc lodí, přepravních kontejnerů a přeplněných parkovišť.

Racky tu mají taky
Jachty ve večerním přístavu

Přístav je obrovský – je rozdělený na několik částí rozmístěných po celé Aucklandské zátoce. Tak obrovský, že by to chtělo vylézt na nějakou vysokou budovu a vyfotit si ho odtud. Cestou zpátky k hostelu jsem šel kolem Sky Tower – 328 metrů vysoké věže, absolutní dominanty Aucklandu – a umínil jsem si, že další den vyjedu nahoru.

Sky Tower – “Nebeská věž”

Hostel, den druhý

Největší výzvou v ranní návštěvě koupelny představovalo rozlepení úplně plesnivého závěsu ve sprše tak, aby voda nestříkala mimo sprchový kout. Vyspán a osvěžen sprchou, zamířil jsem do kuchyňky, že si udělám čaj. Vezmu si hrníček, a ejhle, je v něm brouček! Takový malý, s dlouhými tykadly. Kouknu na kuchyňskou linku, a vidím dalších pár úplně stejných broučků! Jsou i na stěnách, na podlaze, a na stropě. V hrníčkách, mezi příbory, na pánvičkách. Jsou jich stovky. Nojo, už to tak bude. Aspoň že v té posteli nebyli. Teda doufám.

Národnostní složení hostelu bylo značně rozmanité. Evropané, především Němci, tvořili nějakých 60-70%. Dále zde bylo pár Číňanů, Japonců a Indů. Čech žádný. Zatímco Němci sledovali Netflix a Youtube na televizi ve společném obýváku, Francouzi obratně kličkovali mezi šváby a připravovali roztodivné, voňavé pokrmy ve sdílené kuchyňce. Nad kuchyňským dřezem visela cedulka v překladu znamenající “Tvoje máma tu nepracuje! Umyj si po sobě nádobí!”. No, já si tedy udělal čaj, umyl si po sobě hrníček, namazal se opalovákem a zamířil do města.

Zařizování, zařizování, zařizování

Administrativa mi po příjezdu na Zéland neskončila. Jelikož zde plánuji být minimálně rok, potřebuji se tu nějak uživit. A aby mi měla kam chodit výplata, potřeboval jsem si zařídit bankovní účet. Účet jsem si už zařídil online, bylo však nutné ho aktivovat. Šel jsem tedy na pobočku banky “ANZ Bank”, u které jsem byl registrován. Pán mi však řekl, že mají plno a že musím jinam, ať si prý zavolám na jejich číslo, že mi řeknou, kam mám jít. No nic, tak jsem zavolal a řekli mi, že mám jít na hlavní pobočku ve čtvrti “Newmarket” (“nový trh”).

Pobočka byla 3 kilometry daleko a slunce pálilo. Zde bych měl vysvětlit jednu věc: na Zélandu zapomeňte na městskou hromadnou dopravu. Ano, autobusy tu jezdí, ale ne zrovna často a ne zrovna levně. Vzal jsem to tedy pěšky přes Grafton Bridge, kolem parku “Auckland Domain” a nakonec jsem zahnul na ulici “Broadway”. Po vystání fronty mi paní u přepážky řekla, že mi to nezařídí, že si nejdřív musím domluvit schůzku, a k tomu, abych mi mohla domluvit schůzku, potřebuje dokument “Proof of address”, tedy jakýsi důkaz o tom, že někde bydlím. A že mi ten doklad dají v hostelu.

Nadšený jsem nebyl, ale času jsem měl dost, tak jsem vyrazil zpátky k hostelu, kde mi dali zmíněný dokument, a vrátil jsem se do banky, kde mi paní domluvila schůzku na další den. Hurá! Až na to, že byly 4 hodiny odpoledne a den byl tím pádem téměř v tahu. Jediné, co mělo smysl, bylo vrátit na hostel a pokračovat ve spánku (byl jsem pořád dost unavený po cestě), což jsem také udělal. Cestou zpátky jsem šel jinudy a narazil jsem na čínskou večerku. V ní měli to, co jsem marně hledal v předchozí večerce: instantní čínské nudle! Za padesát centů! Hurá, neumřu hlady 🙂

Vyspal jsem se, pozdravil spolubydlící a šváby v kuchyňce a rychle jsem vyrazil do banky, abych z následujícího dne něco měl. Pán v bance nám dal školení o tom, jak máme své dva účty (spořící a běžný) používat, a pak jsem dostal číslo účtu a platební kartu. Tradá, za hodinu bylo hotovo, a jelikož bylo 11, měl jsem celý den před sebou. Vyrazil jsem tedy ke svému prvnímu cíli: k Aucklandské hvězdárně.

Aucklandské uličky, a hvězdárna

Návštěva hvězdárny se pro mě stala jakýmsi rituálem v každém větším městě, kde strávím víc než jeden den. Má odvěká posedlost vším, co se týká vesmíru – ať už jsou to hvězdy, galaxie, planety, nebo rakety a družice – se v posledním roce znásobila (může za to i americká firma SpaceX, kterou vlastní milionář Elon Musk, a které se úspěšně daří s raketami nejen vzlétat, ale i přistávat), takže do hvězdárny jsem prostě zajít musel.

Aucklandská hvězdárna

Samotná hvězdárna pro mě byla spíš zklamáním, protože počet exponátů byl dost malý a dalekohledy a planetárium se otevíraly pouze při událostech. Cesta na hvězdárnu však byla zajímavá, protože jsem konečně vyšel z centra. Mohl jsem se tedy podívat, v čem se tu normálně bydlí a čím se tu jezdí.

Typický Aucklandský domeček

Domy se tu na první pohled tolik neliší, auta však dost výrazně. Jezdí se tu vlevo, takže všechna auta mají volant na pravé straně. Zatím jsem viděl jednu jedinou Fabii a dvě Škody Kodiaq. Zato Honda Civic, Mazda 3 nebo Toyota Corolla jsou tu úplně všude. Také zde jezdí mnohem víc pick-upů. Ze sportovnějších aut převažuje BMW, Audi jsem tu prakticky neviděl. Jezdí tu i více elektrických aut – zde převažuje Nissan Leaf. Nejhezčí auto, které jsem tu viděl, bylo červené Ferrari 488 Spider. Stále čekám na nějaký nádherný klasický japonský supersport. A mimo aut je tu nejběžnějším dopravním prostředkem koloběžka 🙂

Sky Tower, aneb Auckland na dlani

Jelikož návštěva hvězdárny byla rychlá, zbyla mi spoustu času; vydal jsem se tedy ke kýženému cíli: ke Sky Tower. Už ze země vypadala obrovská. Zaplatil jsem vstupné a vyjel jsem výtahem do 51., a posléze do 60. patra. Tímto se omlouvám za video na výšku a slibuji, že příště už budu točit jen na šířku 🙂

Výtah na Sky Tower

Pohled po východu z výtahu byl skutečně dechberoucí. Viděl jsem nejen celou Aucklandskou zátoku, ale i celý přilehlé ostrovy. Dokonce jsem mohl vidět i hostel, ve kterém jsem byl ubytovaný! No posuďte sami…

Pohled na Aucklandskou zátoku a protější ostrov Rangitoto, který je přírodní rezervací
Pohled na západ – ty malé tečky kousek od mostu, to jsou lodě
“Tato skleněná podlaha je 38 mm tlustá a je stejně silná jako beton, na kterém stojíte.”
Jo, fakt jsem tu byl 🙂

Park Western Springs

Před mým odjezdem z Aucklandu do Hamiltonu jsem si ještě chtěl prohlédnout Aucklandskou zoo, a to hlavně kvůli charakteristickému ptáku Kiwi, který nemá křídla a tudíž nelétá. A taky kvůli papouškům Kea, které se mi, narozdíl od ptáka Kiwi, podařilo vyfotit.

Po další hodinové procházce jsem došel k velkému Aucklandskému parku “Western Springs”, hned vedle zoo. Zde jsem narazil na stánek se zmrzlinou. Neodolal jsem a koupil jsem si vanilkovou a brusinkovou. Protože dát si zmrzlinu v lednu (a sníst si ji venku v tričku) je skvělý pocit 🙂 V parku bylo obrovské jezero plné černých labutí a racků, a kolem běhaly husy, kachny, a pukeko. Puke…cožeco?

Pukeko. Černofialová slepice s dlouhýma nohama a velkým zobákem.
Park Western Springs
Černé labutě

Aucklandská zoo

Byly 2 odpoledne a zoo zavírá v 5, tak jsem to vzal fofrem. Jako první jsem zamířil k pavilonu, kde měli ptáky Kiwi. Nelétavé, plaché a kriticky ohrožené noční ptáky, kteří se stali symbolem Nového Zélandu. V pavilonu byla tma a kiwi byli za sklem. Po asi deseti minutách jeden pták na pár vteřin vylezl z domečku a zase zalezl, takže jsem ho viděl! Ale fotku bohužel nemám, protože tam byla taková tma, že se mi nic vyfotit nepovedlo.

Zato v sousedním pavilonu měli papoušky Kea, také charakteristické pro Nový Zéland. Mají velký zahnutý zobák silný natolik, že dokáží rozštípnout zpětné zrcátko nebo anténu u auta. Žijí převážně v horách na Jižním ostrově, a jsou také kriticky ohrožení.

Papoušek Kea. Pozor, neplést s IKEA, to je nábytek.
“Prosím nesahejte na papoušky Kea. Klovou!”

Pak jsem se šel podívat na krmení vodních ptáků. Paní tam krmila nejdřív kormorána – latinsky Phalacrocorax punctatus – a posléze Kororā (malé tučňáky, latinsky Eudyptula minor). Tato zvířata, stejně jako drtivá většina dalších, mají v zoo azyl, neboť byla zachráněna po různých zraněních (typicky po útoku psů). Dvěma tučňákům chybělo jedno křídlo, další měl křídlo z půlky ukousnuté. Je paráda, když zoo není jen cirkus, ale také útulek pro bezbranná zvířata, která by jinak ve volné přírodě neměla šanci na přežití.

Krmení kormorána (Phalacrocorax punctatus)
Tučňák nejmenší (Eudyptula minor)

Odjezd do Hamiltonu

Tak a to je z Aucklandu vše. Na rozloučenou jsem si tu koupil pekelně dobrou pizzu z řetězce pizzerií Hell. Čekala mě cesta do Hamiltonu, kde jsem si sháněl práci, a paní z personální agentury, která mi pracovní nabídku zprostředkovala, se nabídla, že mě tam hodí. Přijela pro mě i se svým kolegou až před hostel a po hodině a půl jsem stál před dalším hostelem, tentokrát v Hamiltonu, srdci oblasti Waikato.

Pekelná pizza

Jak se zabydluji v Hamiltonu? Jaký je další hostel? Jak to vypadá v Hamiltonských zahradách? A co práce? To se dozvíte příště 🙂