Nastal den D – sobota 20.6.2020. Konečně dovolená! Cože, dovolená? Inu, šéf v práci nám kvůli koronaviru řekl, abychom si každý vybrali 2 týdny dovolené do 7. července. Většina lidí to pojala tak, že po 10 týdnů měli každý pátek volno. Ale během tří dnů se toho zas tolik stihnout nedá. A jelikož jsem ještě nebyl na Jižním ostrově, řekl jsem si, že si dovolenou vyberu naráz a za 2 týdny Jižní ostrov projedu. No, projet Jižní ostrov je úkol tak na 2 ROKY, ne na 2 týdny. Ale i tak jsem toho stihnul tolik, že do jednoho článku se to narvat prostě nedá 🙂

Kam že jsi to vlastně jel?

Nový Zéland má 2 ostrovy. Přestože na Severním ostrově žije 77% populace, Jižní ostrov je skoro o polovinu větší, a co do přírody je úplně jiný. Bohužel je od Severního ostrova celkem daleko, takže žádný most nebo tunel mezi ostrovy neexistuje. Zbývají tak pouze dvě možnosti přepravy: letadlem nebo lodí. Protože radši řídím vlastní auto než auto půjčené, vzal jsem to lodí. Plán byl dojet do Wellingtonu, trajektem dorazit na Jižní ostrov, projet okolí Nelsonu, navštívit Christchurch, potom přejet na západní pobřeží a dojet až do Queenstownu, a pak se postupně vrátit zpátky.

Cesta z Hamiltonu do Queenstownu

Spoiler: plán se mi podařilo splnit bez nehody. Celkem jsem za těch 14 dní cca 80 hodin strávil v autě, najel cca 5200 kilometrů, spotřeboval 430 litrů benzínu, vystřídal 7 různých motelů a nafotil skoro 2000 fotek. Také jsem lozil po horách – nejvyšší převýšení mělo přes 1400 metrů. Viděl jsem spoustu nových zvířátek, a navštívil jsem 4 muzea. Dost už čísel, jde se na to 🙂

Wellington

Wellington – přestože je hlavním městem – je takové Novozélandské Brno. Je to druhé největší město na Zélandu (po Aucklandu), a také se dá považovat za hlavní město Pána Prstenů. Cesta autem z Hamiltonu do Wellingtonu trvá 7 hodin a není zrovna zajímavá – tedy pokud jedete po hlavní. V 6 večer jsem dorazil na hotel, zamluvil jsem si nocleh v Nelsonu z pondělí na úterý a padnul jsem za vlast.

Jachty ve Wellingtonském přístavu

Nedělní počasí nebylo o moc lepší než sobotní: pršelo a foukal silný vítr, jímž je Wellington proslulý. Řekl jsem si tedy, že se zajdu podívat do dílny rekvizit – Weta Workshop. Tato dílna vyrábí skoro všechno – plakáty, masky, oděvy, zbraně, roboty, vozidla, dokonce i modely měst – pro mnoho světoznámých filmů a her – Pán Prstenů, Avatar, Muži v černém, Halo a spoustu dalších. Dílna za svou tvorbu získala 5 Oscarů, což je obdivuhodné. Jen pro zajímavost – “Wētā” je druh novozélandského hmyzu, který vzhledem připomíná kobylku a má unikátní odolnost vůči chladu: dokáže každodenně (a bez následků) komplet zmrznout a rozmrznout.

Tuhle sochu Gandalfa z Pána Prstenů vyrobili také v dílně Weta

Na prohlídce dílny se bohužel nemohlo fotit, protože většinu expozic vlastní Holywoodská filmová studia, ale stálo to za to. Průvodce nám nejprve líčil, jak vyrábí rekvizity: nejprve vytvoří “prototyp”, ze kterého pak vyrobí formu, kterou pak už můžou použít na “hromadnou” výrobu. Pak mluvil o všemožných projektech, na kterých pracovali či pracují – co mi nejvíc utkvělo, je dvacetimetrová socha gorily, kterou si od nich nechal na zakázku vyrobit někdo v Rusku. Vychvaloval si 3D tisk, který jim umožňuje snadno vytvořit základy pro některé modely. Posteskl si, že spousta modelů zůstane nakonec nevyužitých, protože studia se často rozhodnou použít počítačovou grafiku, protože je to jednodušší. Ještě nám ukázal pár vozidel, obleků a robotů a vyzval nás k tomu, abychom čas od času taky něco vytvořili.

Vstup do studia Weta cave je jako do hobití nory, s třímetrovými sochami trollů všude okolo

Zbytek dne jsem strávil v muzeu Te Papa, což je ekvivalent Národního muzea. Cestou k muzeu jsem se trochu ztratil, ale potkal jsem nějakou paní, která mi doporučila, abych jel MHD, že prý je až do konce června zdarma. Příjemné překvapení! Veškerý čas v muzeu jsem strávil v přírodovědné sekci, která popisovala život a geologii na Novém Zélandu. Velmi zajímavý byl simulátor zemětřesení – malý dřevěný dům o rozměrech cca 4×4 metry, zapojený na motory, do kterého šlo vlézt a vyzkoušet si, jak to vypadá při zemětřesení. No, doufám, že tu žádné nezažiju!

Kostra nelétavého ptáka moa, jehož poslední exemplář byl zabit v polovině 19. století. Největší druhy byly o polovinu větší než pštros.

V pondělí (třetí den dovolené) si Wellington napravil pověst a připravil mi nádherné ráno. Mým jediným plánem bylo bez nehody zvládnout plavbu trajektem na Jižní ostrov a přejet z přístavního městečka Picton do města Nelson. Rychle jsem se spakoval a vyrazil fotit, protože počasí se na Zélandu dokáže měnit neuvěřitelně rychle. A pak už jsem se jel postavit do fronty aut čekajících na nalodění.

Wellington
Wellington podruhé

Trajekt

Nalodění bylo snadné, stačilo najít jedinou frontu aut v přístavu, zařadit se a čekat. Můj trajekt se jmenoval Kaiarahi, což v překladu z maorštiny znamená “Vůdce”. Moře bylo klidné, a tak jsem většinu času strávil focením. Plavba Cookovou úžinou je jedna z nejkrásnějších plaveb trajektem na světě, obzvlášť při východu či západu slunce. Po příjezdu do Pictonu jsem hned sednul do auta a vyrazil do Nelsonu, kde jsem měl zamluvený motel. Chudák paní recepční nemohla uvěřit, že se snažím projet celý Jižní ostrov za 10 dní. Prý že samotné okolí Nelsonu zabere pár týdnů. Tak třeba zase někdy později 🙂

Trajekt Kaiarahi kotvící ve Wellingtonském přístavu
Sbohem, Severní ostrove!
Plavba Cookovou úžinou do Pictonu
Přístav v Pictonu. Ahoj, Jižní ostrove!

Nelson a okolí

Ráno jsem vyrazil z Motelu jak brzy to jen šlo. Plán: navštívit severozápadní cíp Jižního ostrova, podívat se k Nelsonským jezerům a poté přejet do Christchurche. Mým prvním cílem byla pláž cca 2 hodiny od Nelsonu, s balvanem připomínajícím rozpůlené jablko. Na nádherné zastrčené pláži jsem nepotkal ani človíčka. Cesta k ní vedla přes soukromý pozemek, takže jsem měl neustále pocit, že lezu někomu na zahradu (on to nebyl jen pocit). Bohužel díky přílivu se “rozpůlené jablko” schovávalo pod vodou. Avšak cestou zpátky k autu jsem spatřil nic netušící “novozélandské holuby” kereru – moje první setkání s “divočinou” Jižního ostrova.

Křišťálově čistá pláž, nikde ani človíček. Chtělo to jen ten šnorchl, neoprén a ploutve.
Kererū – zaneprázdněný zobáním bobulek – si ani nevšiml, že stojím půl metru od něj s foťákem 🙂
Kererū s oblibou zobou napůl zfermentované ovoce spadané ze stromů. Pak jim to moc nejde lítat 🙂

Z pláže jsem pokračoval na severozápad přes kopec Takaka. Jízda autem na Novém Zélandu je trochu adrenalinová: nekonečné stoupáky s převýšením klidně 1000 metrů, kombinované se zatáčkami o 180 stupňů a místy zúženou komunikací na 1 jízdní pruh. Převodovka dostává zabrat cestou nahoru, a brzdové destičky cestou zpátky dolů. Takaka nebyla výjimkou, spíš naopak. Za odměnu jsem si dal trek kolem pramene “Te Waikoropupū”.

Procházka kolem pramene Te Waikoropupū
Voda tryskající z pramene Te Waikoropupū rychlostí 14000 litrů za sekundu je s viditelností 63 metrů jedna z nejprůzračnějších pramenných vod na světě. Průzračnější vodu (s výjimkou vody destilované) najdete pouze v Antarktidě.

Za poslední přírodním cílem pro úterý jsem si stanovil Nelsonská jezera, u nichž samotných by stálo týden či dva strávit. Nový Zéland v zimě je super – hory jsou zasněženější než obvykle, takže je se na co koukat. Bohužel jen do půl páté, pak už je tma. K jezerům jsem dorazil ve 4 odpoledne, takže jsem stihnul jen velmi krátký trek k molu u jezera Rotoiti. A pak jsem znovu sednul do auta. Čekala mě téměř pětihodinová cesta do Christchurche. Pršelo, klouzalo se to a mlha byla tak hustá, že jsem místy musel jet čtyřicítkou. O půl desáté jsem dorazil na motel v Christchurchi a padnul za vlast. Pokračuje se zítra.

Západ slunce z mola u jezera Rotoiti

Christchurch

Christchurch, třetí největší město na Zélandu a největší město na Jižním ostrově, je město ve výstavbě. V roce 2011 ho zasáhla série ničivých zemětřesení, ze kterých se vzpamatovává dodnes. Zemětřesení bylo tak silné, že proměnilo písečné podloží Christchurche prakticky v želé. Aby toho nebylo málo, v roce 2019 zde došlo k teroristickému útoku na mešitu, kde přišlo o život 51 lidí. Pršelo a byla ukrutná zima, proto jsem se vydal navštívit muzeum zemětřesení. Středa byl po úterku odpočinkový den.

Poničená katedrála na hlavním náměstí v Christchurchi se rekonstruuje.
Historická tramvaj. Ano, v Christchurchi mají tramvaje! (navzdory zemětřesením)

Arthur’s Pass

Tak a tady začíná Nový Zéland takový, jaký ho můžete vidět v televizi 🙂 Na Arthur’s Pass (pass = průsmyk) jsem se těšil neskutečně – 2 hodiny jízdy mezi vysokými horami Jižních Alp. Mým prvním cílem byl vodopád “Devil’s Punchbowl” – “Ďáblova mísa (na punč)”, přímo ve vesničce Arthur’s Pass. Zde bych rád zmínil fotografovo prokletí: jedete autem a najednou před sebou vidíte nádhernou fotku. Zastavíte u silnice, fotku pořídíte, vlezete zpátky do auta a jedete dál…a neujedete ani kilometr a vidíte další nádhernou fotku. Neustálé zastavování, focení a rozjíždění zabere spoustu času, ale tam to prostě jinak nešlo 🙂

Arthur’s Pass. Nekonečná cesta skrz hory, po které pojedete úplně sami.
Vodopád Devil’s Punchbowl
Arthur’s Pass z druhé strany – ze západního pobřeží Jižního ostrova
Nelétavý pták Weka na odpočívadle u silnice

Hokitika

Po senzačním průjezdu skrz Arthur’s Pass jsem měl ještě trochu času, tak jsem vyrazil na trek do soutězky u vesničky Hokitika. Soutězkou protéká doslova modrá řeka a prales, který soutězku obklopuje, je plný života – potkal jsem v něm spoustu pávíků a robinů. Plus dechberoucí pohled na pohoří Jižních Alp.

Pohled na pohoří Jižních Alp z vesničky Hokitika
Soutězkou Hokitika protéká modrý potok
Pávík – v maorštině pīwakawaka – je jako malá stíhačka. Když se přiblížíte jeho revíru, nespustí z vás oči a bude kolem vás neustále poletovat. Frrnk, frrnk!

Večer jsem přijel do Hokitiky a ubytoval se v motelu (už čtvrtém, opět na jednu noc…už to mám nacvičené). Pak jsem zjistil, že hned vedle hotelu je obří akvárium a “kiwi house”. Jelikož jsem ptáka kiwi ještě pořádně neviděl, musel jsem na návštěvu. Skoro nikdo tam nebyl, tak mi personál věnoval veškerou pozornost a dostal jsem výklad o úhořích Novozélandských (mají i úhoře, kterým je přes 80 let!), Tuatarách (druh “ještěrky”; poslední svého rodu, takřka živoucí fosilie) a racích. A pak jsem konečně spatřil ptáka Kiwi! Bohužel se tam nemohlo fotit, ale fotky by stejně za moc nestály. Zvířátka Nového Zélandu je potřeba spatřit osobně 🙂

A nakonec jsem se zašel podívat na pláž, abych si vychutnal západ slunce. Jenže ouha. Na pláži někdo pár let zpátky vytvořil nápis “Hokitika” z klacků, které vyplavilo moře. A když zapadá slunce, v určitý moment a z určitého úhlu se dá vyfotit skrz písmeno “o”. Na pláži už čekal dav cca 30 fotografů, a všichni si chtěli vyfotit západ slunce skrz “o”. Jedna paní poznamenala, že kdyby původní autor vybíral dolar za každou fotku, už by byl milionář. Na obranu autora a všech fotografů musím podotknout, že tohle byl nejkrásnější západ slunce, co jsem na Zélandu zatím viděl.

Slunce skrz “o” 🙂
Západ slunce na pláži ve vesničce Hokitika

Jezero Matheson

V pátek jsem měl jediný cíl: dorazit do Queenstownu. Z Hokitiky je to totiž dobrých 7 hodin cesty autem. Na odpoledne jsem měl naplánovaný trek kolem jezera Matheson, na jehož hladině lze spatřit odlesk nejvyšší hory Nového Zélandu – Mount Cook. Cestou jsem minul sněhobílý Fox Glacier (“liščí ledovec”) a také několik heliportů, které nabízely vyhlídkové lety helikoptérou kolem ledovců a Mount Cook. Hrozně mě to lákalo, a tak jsem u jednoho heliportu zastavil. Byl nádherný den!

Fotka od heliportu. Nejsem si jistý, co přesně je to za horu, ale podle mapy by to mohla být “Mount D’Archiac”

Vylezl jsem z auta, ale sotva jsem udělal pár kroků k helikoptéře, obklopil mě roj malých černých mušek. Vlezly všude – na obličej, na oblečení, na batoh, na kapotu auta. A pak začaly hryzat. Říká se jim “sandflies” (písečná moucha) a podle jedné maorské legendy byly stvořeny bohy, aby vyhnaly lidi z nejkrásnějších míst Nového Zélandu. Představte si klasickou mouchu. Zmenšete ji na polovinu, ale nechte ji živit se krví a hryzat jako hovado. Žádný repelent na ně nefunguje. Pár minut později jsem zjistil, že helikoptéra je už zamluvená na celý den a že to chce zamluvit dopředu. To dokáže zkazit den. Hlavně ty štípance, které zmizely až po měsíci. Obrovské štěstí, že sandflies se nevyskytují všude. Po zbytek výletu po Jižním ostrově jsem na ně už nenarazil.

Odraz nejvyššího vrcholu Nového Zélandu – hory Mount Cook – v jezeře Matheson.

Když jsem úspěšně zabil poslední z těch, kterým se povedlo vletět do mého auta, pokračoval jsem směrem k jezeru Matheson. Helikoptéra sice nedopadla, ale dvouhodinový trek kolem jezera stál za to. Pak už jsem pokračoval do Queenstownu. Následujících 350 kilometrů byla jen jedna benzínka, a moje auto bohužel víc než 400 kilometrů na nádrž neujede, tak jsem se modlil, aby to vyšlo.

Závěr – příjezd to Queenstownu

V pátek 26. června v 8 večer jsem dorazil do Queenstownu. Teplota -3°C – obrovský rozdíl oproti cca 12°C v Hamiltonu. Je to jako přejet koncem prosince z Itálie do ČR. Pěkně se to tam smekalo, zvlášť ten dojezd byl divoký – z Wanaky se jede klikatou cestou přes strmý kopec “Crown range”, který byl komplet namrzlý a kvůli mlze nebylo vidět na krok. Recepce u apartmánu byla zavřená, ale dostal jsem SMS instrukce, že klíče si můžu vyzvednout ve schránce. Jestli můžu něco vychválit za celou cestu, tak je to komunikace s hotely/motely/apartmány. I když jsem přijížděl pozdě, tak na mě vždycky (tedy, až na jednu výjimku) čekal vyhřátý pokoj a klíče/karta ve schránce.

Článek začíná být hodně dlouhý, tak to tady utnu. Zážitky z Queenstownu a jeho okolí popíšu v další části. Zatím se mějte pěkně a díky, že jste dočetli až sem 🙂