Je tomu už přes rok od okamžiku prvního přistání na Novém Zélandu. Přestože se mi tu líbí a je tu spousta věcí, které bych rád prozkoumal, v ČR mám rodinu a většinu přátel. No a protože firma Gallagher – ve které pracuji – je přes Vánoce zavřená a zaměstnanci si musí vybrat dovolenou, dostal jsem ďábelský nápad: co kdybych jen tak přijel? Bez oznámení, jako překvapení. Že jsou ty Vánoce…

Plánování a cesta

Co je k takové cestě potřeba? Moc ne. Stačí batoh na záda, pas a letenka. Tu jsem začal shánět již v Červenci. Koncem srpna se pak objevila cena tak akční, že nešla ignorovat. A tak jsem se 21. prosince znovu ocitl na letišti v Aucklandu, tentokrát však v odletové hale. Destinace: Šanghaj. Ano, letěl jsem znovu s Číňany. Dokonce i čísla letů byla nachlup stejná. Na dlouhou cestu jsem se vyzbrojil sluchátky s aktivním tlumením hluku, která výborně odfiltrovala hukot motoru, takže jsem si i na pár hodin schrupnul.

Cesta do Šanghaje trvala 12.5 hodiny. To je o 2 hodiny déle než opačným směrem! Musel jsem si vygooglit, proč k tomu dochází. Zjednodušeně řečeno, Země (včetně atmosféry!) se točí od západu na východ. Při cestě na západ tak letadlo musí letět “proti větru”. Vyšší odpor vzduchu znamená více spotřebovaného paliva, takže aby letecké společnosti ušetřily, musí letadla létat pomaleji.

Zabavit se na takovou dobu je skoro nadlidský úkol. Po večeři (která byla úplně stejná jako u předchozích letů – buď nudle s vepřovým, nebo rýže s kuřecím) jsem si zapnul šachy v palubním infotainmentu. Nevím, kdo ty šachy programoval, ale umělý protihráč byl tak hloupoučký, že jsem ho porazil 10x v řadě (a to šachy vůbec nehraju), takže mě to pak přestalo bavit. Chtěl jsem usnout, tak jsem si pustil přednášky o elektronice, které jsem měl stažené v mobilu – doufal jsem, že to bude nuda…

Šanghaj

Nuda to však nebyla, a tak jsem po téměř probdělé noci přistál v 6 ráno v Šanghaji. Na imigračním byly 3 přepážky – jedna pro Číňany, druhá pro přestupující a třetí pro vstup do Šanghaje. Měl jsem 20 hodin na přestup, tak jsem si řekl, že by byla škoda Šanghaj nenavštívit. Česká Republika patří k zemím, jejíž občané mohou až na týden vstoupit do Číny, aniž by si museli zařizovat víza. Stačilo mi tak vyplnit krátký formulář, nechat si oskenovat otisky prstů, nechat se vyfotit a už jsem byl v Číně.

Hned v příletové hale jsem si zařídil SIM kartu, abych měl “přístup” na “internet”. Pojmy dávám do uvozovek, neboť v Číně je internet cenzurován, a spousta standardních služeb (Facebook, Google, …) tam úplně chybí. Což mi paní u přepážky nezapomněla alespoň 10x zopakovat. A pak už jsem se vydal ke stanici rychlodráhy Maglev, která je takovým přibližovákem do centra. Zpáteční jízdenka stála něco málo přes 200 korun, což se může zdát hodně. Rychlodráha však zvládne za 6 minut to, co metro zvládne za hodinu. A jízda vlakem, který pomocí MAGnetů “LEVituje” na kolejích (od toho název Maglev) maximální rychlostí 300-460 km/h je zážitek.

Vlak Maglev
Video – Cesta Maglevem zpátky na letiště

Maglev skončil ve stanici “Longyang Road”, v jejímž okolí toho moc zajímavého nebylo. Ale bylo tam KFC a já měl hrozný hlad. Vešel jsem dovnitř a došlo mi, že to tam anglicky nepůjde. Tak jsem si objednal jeden ze snídaňových sendvičů – stačilo ukázat na obrázek. Problém však nastal při placení – vytáhnul jsem platební kartu a slečna u kasy zakroutila hlavou, že Visu jako neberou. Hmm, na to jsem nepomyslel. V Číně se dá obecně platit buď penězmi, nebo kartami “Union Pay”, nejvíce lidí však používá mobilní aplikace (typicky WeChat, což je čínská obdoba Messengeru). Tak jsem vycouval z obchodu a šel jsem hledat bankomat.

Dřív než na bankomat jsem narazil na nějakého Číňana, co uměl trochu anglicky…shodou okolností se vracel z Nového Zélandu a v Šanghaji přestupoval cestou do Pekingu. Pochopil, že potřebuju najít bankomat, tak se šel zeptat pár lidí. Pak mě dovedl k bankomatu, ze kterého jsem vybral 300 Yuanů, což je necelých 1000 korun. To mi stačilo 2 dny v Číně – 3 obědy, 2 večeře na letišti, svačinu, MHD s výjimkou Maglevu a vstup do muzea. To mi přijde docela výhodné. Popřáli jsme si šťastnou cestu a já se vrátil do KFC. Normálně kafe nepiju, ale po probdělé noci docela bodlo.

Vědecko-technologické muzeum

Venku bylo docela ošklivo, tak jsem kouknul do mapky metra, jestli je tam něco zajímavého. Hned 2 stanice metra od Maglevu bylo “Šanghajské Muzeum Vědy a Technologií”. Jo, to zní jako něco pro mě, řekl jsem si a šel jsem k automatu, abych si koupil jízdenku. Zvolil jsem angličtinu a stanici, a automat mě požádal o 2 Yuany. To je asi 6 korun. Wow. Začal jsem si říkat, co s těmi 300 Yuany budu dělat.

Uvnitř Muzea Vědy a Technologií – ta menší “koule” o průměru cca 10 metrů je ve skutečnosti kino

Muzeum překvapilo. Bylo obrovské. Mělo 4 patra – začínalo se přírodou, dále byla na řadě chemie, biologie, geologie, a na závěr robotika a vesmír. Strávil jsem v něm asi 3 hodiny. Čekal jsem, že bude nabité Čínskou propagandou, ale naštěstí jsem se mýlil. Trochu mě překvapilo, že velká část výstavy byla věnována ekologii a udržitelnosti – hlavně kvůli tomu smogu v Šanghajských ulicích. O problémech s ovzduším zjevně vědí, vyřešit je však nějakou dobu potrvá.

Model Čínské vesmírné stanice “Nebeský palác”

Nábřeží – “The Bund”

Po vydařené prohlídce muzea jsem cuknul další 2 stanice metrem na “Náměstí lidu”. Odtud jsem se vydal pěšky k nábřeží řeky Huangpu, převážně známému pod označením “Bund”. Šanghajské uličky jsou úzké a plné obchodů – ba přímo pasáží – kde se dá sehnat úplně všechno. Od smažených nudlí až po náhradní díly na iPhone.

Náměstí lidu. Lidí tam bylo opravdu hodně.

Nábřeží mi představilo Šanghaj mezinárodní. Připadal jsem si jako na Václaváku – s tím rozdílem, že fotili všichni kromě Číňanů. Jedna poznámka ke vzdálenosti: trvalo mi skoro hodinu, než jsem se z Náměstí lidu na nábřeží Bund došmajdal. Na mapě to vypadá jako kousek, ale Šanghaj je obrovské město s více než 20 miliony obyvatel, takže je to všude daleko. MHD s více než 14 linkami metra a spoustou autobusů však funguje skvěle.

Pohled na “Lujiazui”, poloostrov na východním pobřeží řeky Huangpu, je plný mrakodrapů technologických společností, bank a také “Perly Orientu”, věže o výšce 468 metrů (i s anténou)

Poslední zastávkou byl buddhistický chrám Jing’an, který je prý celkem významnou památkou. Před vchodem však byla minimálně hodinová fronta, a já už byl fakt ušmajdaný, takže jsem návštěvu chrámu vynechal. Tak jsem si vyfotil Vánoční stánky vedle buddhistického chrámu a vydal jsem se zpátky na letiště.

Stojím před vchodem do obchodního centra. Přede mnou buddhistický chrám, mrakodrap a Vánoční stánky. Jo, to znamená, že musím být v Šanghaji.

Návštěva v ČR

Následoval další třináctihodinový let, jehož detaily vás nebudu zatěžovat. Už aby Elon Musk nebo někdo vymyslel nějaký způsob, jak zkrátit cestování z hodin na minuty. 23. 12. v 5 ráno jsem přistál v Praze, kde panoval dokonalý předvánoční chaos. Platební terminály nefungovaly, chudáci prodavači měli kyselé ksichty a přáli si, aby už to šílenství skončilo…a všude byly obrovské davy lidí. Čekal jsem, že na mě přijde nějaká vlna nostalgie nebo tak, ale vůbec nic! To asi znamená, že si pořád připadám víc Čech než Novozélanďan.

Jakmile jsem vyřídil jedinou věc, kterou jsem potřeboval vyřídit – tedy zabalení dárků – šel jsem spát. Noc jsem strávil v kapsli. Pod kapslí si představte dřevěnou bednu 1x1x2 metry, která se dá uzavřít a je v ní televize, wifi a 230V zásuvka. Navíc je skvěle utěsněná, takže není slyšet chrápající spolubydlící. Co si víc přát? Rozhodně lepší než klasický hostel. V Praze kousek od Náměstí Republiky je kapslový hostel, kde mají kapslí desítky. A celkem jim to funguje 🙂

24. 12. ráno jsem se vydal na vlak směr domů. Nikdo neměl tušení, že jsem v ČR. Posledních pár kilometrů od vlaku jsem se plížil, jak to jen šlo. “Někdo mě uvidí a nabonzuje to našim, a bude po překvapení”, bál jsem se. Zbytečně. Všichni byli doma a užívali si Štědrý den. Ve tři odpoledne jsem zazvonil u našich přede dveřmi. Srdce jsem měl až v krku. Jaká bude reakce? “Kdo to zvoní takhle na Štědrej den…”, slyším z domu. Šok. “Co tu děláš?! 😮” “No přijel jsem…na Vánoce!” Úleva. “Ufff! Přežili to!” A pak štěstí. Štěstí, že můžu strávit Vánoce s rodinou, 20.000 kilometrů od místa, kde píšu tenhle článek.

Následující dny se mi podařilo šokovat ještě zbytek příbuzných, kamarádů a některé sousedy. Bylo super vás všechny po tom roce zase vidět, a díky, že jste si na mě udělali čas! Moc se omlouvám všem, které jsem navštívit nestihl. Byl jsem v ČR pouhé 2 týdny a oba byly pěkně nabité. A pak, odpoledne 6. ledna (na den přesně od mého odletu v roce 2019!) jsem znovu seděl v letadle do Šanghaje, vstříc dalšímu dobrodružství.

Hledá se NIO

Cesta zpět na Zéland vypadala úplně stejně jako cesta do ČR, akorát zrcadlově obráceně – stejná čísla letů, stejné jídlo v letadle, stejný personál, a dokonce i ten dvacetihodinový přestup v Šanghaji. Tentokrát už jsem byl vybaven Yuany (to jsou ty Čínské peníze) a už jsem věděl, jak se vyznat v metru. Původně jsem si chtěl projít pár parků, ale venku byla průtrž mračen a smog takový, že se nedalo pořádně dýchat. Co tady budu těch 20 hodin dělat? Jelikož jsem tak trochu fanoušek elektromobilů, řekl jsem si, že zkusím v Šanghaji najít NIO EP9 – bateriový sporťák o výkonu 1341 koní.

Prvním krokem bylo najít prodejnu NIO a nechat si poradit od prodavačů, kde EP9 najít. To však nebylo tak jednoduché – Google v Číně nefunguje, Seznam pořádně taky ne a Baidu (Čínská obdoba Google) je kompletně v čínštině. Po asi dvou hodinách bloudění jsem narazil na miniaturní prodejnu NIO. EP9 tam však neměli. Zato tam měli prodavače, který uměl anglicky – tak jsem se ho zeptal, jestli nemají v Šanghaji nějaký větší showroom, a EP9. A on hned vytáhl mobil a otevřel Google mapy, že mi to ukáže.

“Počkat, počkat – Google přece v Číně nefunguje?!”, divil jsem se. On se jen zašklebil a řekl “No jo, takhle to tady bohužel funguje. Ale dá se to obejít – stačí si jen nastavit VPNku. Baidu je k ničemu, Google je lepší…”. A tak jsem vyrazil pěšky k nejbližší stanici metra linky 10, které mě následně dovezlo na stanici Longbai Xincun, poblíž které se nachází obchodní centrum MIXC…což je na naše poměry docela velký obchoďák – zhruba 2x tak velký jako OC Chodov. Lehce zmoklý a ušmajdaný po 4 hodinách hledání jsem konečně našel, co jsem hledal: velký NIO showroom, kde měli vystavený exemplář sporťáku EP9.

NIO EP9. Pěkná mašinka. Nemá někdo 60 milionů korun navíc? 😀

Výsledné dojmy ze Šanghaje (Číny)

Pak už jsem se vydal zpátky na letiště – koneckonců, byly to skoro 2 hodiny cesty metrem (Šanghaj je celkem velké město). Našel jsem tiché a prázdné místo v odletové hale a na pár hodin jsem si schrupnul – tímto děkuji designerům letiště, že byli rozumní a na sedačky nenainstalovali opěrky…člověk se pak totiž může krásně natáhnout. Pak následovala večeře, kde jsem nebohé servírce vysypal všechny drobné. Peněženka byla rázem o půl kila lehčí. Hurá do letadla a sbohem, Číno!

Co k tomu dodat? Šanghaj mě překvapila – je to velice moderní a kosmopolitní město, a spousta věcí tam funguje skvěle. A Číňané jsou super lidi – vstřícní, příjemní, ochotní. Avšak vliv Čínské komunistické strany je patrný všude. Na každém rohu je sloup se dvaceti obrovskými kamerami. Internet zde pořádně nefunguje, protože podléhá přísné cenzuře. A k tomu spousta policejních kontrol – před každým vstupem do metra je nutné projít rámem a nechat si oskenovat zavazadlo. Zajímalo by mě, kolik “sociálních bodů” jsem za svou návštěvu Šanghaje ztratil. Na podívání zajímavé, ale z tohoto důvodu bych tam žít nemohl (jo, a taky kvůli tomu smogu).

Západ slunce z odletové haly Šanghajského letiště

Ještě jeden dodatek – dva týdny poté, co jsem opustil Čínu, zde vypukla epidemie koronaviru. A týden nato (2. února 2020) vláda Nového Zélandu zakázala vstup do země všem cestujícím z Číny – a to i těm, kteří tam pouze přestupují. Tento zákaz stále trvá. Kdybych se v ČR trochu zdržel, musel bych kupovat novou letenku, protože cesta přes Čínu je zavřená.

Wai-O-Tapu

Původně jsem plánoval, že po příjezdu na Zéland udělám nějaký čtyřdenní roadtrip, třeba do Northlandu. Ale ze dvou třináctihodinových letů a dvanáctihodinového časového posunu jsem dostal solidní jet lag. Po třech dnech se mi režim jakž takž srovnal, a tak jsem vyrazil na výlet do parku Wai-O-Tapu ve vulkanické oblasti Rotorua. Už z dálky jsem viděl páru, která odtud stoupala, a do nosu mě trefil zápach síry. První zastávkou byl gejzír “Lady Knox”, který měl podle turistických průvodců “velkolepě tryskat až do výšky 20 metrů po dobu několika minut”…

Paní průvodkyně, gejzír “Lady Knox” a dav turistů čekajících na erupci

No, zase takový zázrak to nebyl 😀 Na podívanou se přišly podívat dobré tři stovky lidí, což vytvořilo obrovský chaos na parkovišti u gejzíru. Asi 10 minut před očekávanou erupcí přišla paní průvodkyně a představila jeho stručnou historii. Pak do gejzíru nasypala mýdlo a utíkala se schovat. A asi půl minuty nato gejzír vybuchnul – no, v porovnání s informacemi v průvodci to byl spíš takový pšouk, protože vodní sloup vystoupal sotva do pěti metrů a za 20 vteřin bylo po všem. Ale i tak to byl zajímavý zážitek.

Erupce gejzíru “Lady Knox”

Pak jsem se přesunul do samotného termálního parku Wai-O-Tapu, plného jezírek, potůčků, páry, sirného zápachu a zajímavých barviček. Zde se není třeba moc rozepisovat, nechám mluvit fotky 🙂

Z parku vytékal potůček pomalu vroucí vody
“Ipu”, také “Ďáblův inkoust” – černá barva těchto bahenních jezírek je způsobená přítomností ropy a grafitu
“Ďáblova koupel” – zelená/žlutá/oranžová barvička (v závislosti na ročním období a úhlu dopadu světla) tohoto jezírka je způsobena vysokým obsahem síry. PH jezírka je 2. Ne, na koupání to opravdu není – pokud tedy nejste ďábel…
Přestože je Wai-O-Tapu nádherný park, pořád se efektivně nachází v kráteru sopky – proto tato cedule říká “Uslyšíte-li sirénu po více než 30 sekund, urychleně opusťte park.”
“Šampaňské jezírko” je asi nejznámnější část parku Wai-O-Tapu
Barvičky bažiny “Malířova paleta” u Šampaňského jezírka se každý den mění, takže pokud park navštívíte, budete mít zaručeně jinou fotku
Park je plný kráterů vroucí vody. Všimněte si usazené síry na stěnách kráteru
Jezírko Ngakoro, do kterého se vlévá termální říčka protékající parkem
“Puke Whanariki” – tohle nejsou stavby termitů, ti na Zélandu prakticky nejsou. Jsou to sirné hroudy, které vznikly pod vodou. Oblast byla vysušena v roce 1950.
Síra všude kam se podíváte. Třeba tohle je “Sirná jeskyně”…
A na závěr jezírko ve tvaru škeble 🙂

2020

Tři měsíce žádný článek…už jste si mysleli, že jsem na vás zapomněl, co? Ne tak docela – byl jsem zaneprázdněný cestováním! Navštívil jsem sever Nového Zélandu a byl jsem se podívat na horu Taranaki. Určitě se s vámi podělím i o tyto zážitky. A o zážitky tu opravdu není nouze – je tu pořád spousta míst, která jsem ještě nenavštívil. Pokud jste dočetli až sem, hrozně děkuju a zase někdy u dalšího článku 🙂