Krásný den přeji u dalšího dílu nepravidelníku z Nového Zélandu! Dnes se podíváme do sopečného údolí v blízkosti města Rotorua, navštívíme vodopády “Svatební závoj” a pak se s vámi podělím o zážitky z Novozélandské autoškoly. Tenhle díl je delší než obvykle, tak si k němu udělejte pohodlí a šálek kávy 🙂

Sopečné údolí Waimangu

Nový Zéland leží mezi dvěma litosferickými deskami – Australskou a Pacifickou. Sopečná a geotermální aktivita je tu hojná a zemětřesení jsou tu četná. Tedy, ne v Hamiltonu. Tady sopky nesoptí a země se tu neklepe. Zkrátka, je tu klid. Ale ani ne 150 kilometrů od Hamiltonu leží město Rotorua, v jehož okolí je spousta sopek, gejzírů a geotermálních jezírek. A protože je to tak blízko, byla by škoda tam nezavítat…

Cesta do sopečného údolí Waimangu

Hned za vstupními turnikety (ano, Rotorua je past na turisty, a co se dá zpeněžit, je zpeněžené) za sebou slyším “hele, koukej na to, to je nádherný”. HA, ČEŠI! Hned jsem se s nimi dal do řeči. Mladý pár, co na Nový Zéland vyrazil na “Working holiday” víza (stejně jako já), a během roku procestovali, co se dalo. Je až s podivem, že je to teprve podruhé, co jsem tu slyšel češtinu. Poprvé to bylo v lednu v Hamiltonském hostelu, podruhé až teď. Tak se pojďme podívat na to, co bylo tak “nádherný” 🙂

Pohled do sopečného údolí, takřka od turniketů
První jezírko “Jižní Kráter”. To je barvička, co?

Po pár metrech mě udeřil do nosu silný zápach síry a amoniaku, který mě pak už provázel celým údolím. Dorazil jsem totiž k jezeru “Frying Pan”, tedy “Pánev na smažení”. Toto jezero je největším geotermálním pramenem na světě, a své jméno nenosí nadarmo. Nachází se v “Kráteru Ozvěn”, jehož exploze v roce 1917 vedla ke vzniku tohoto pramene.

Nad jezerem se vznášel bílý opar. Ne, na koupání to není – leda na smažení. Teploty se tu pohybují kolem 60°C a voda je spíš naředěná kyselina.
Pokus o video. Sehnal jsem si stativ, tak to snad příště bude míň uklepané 🙂
Ze skal, které jezero obklopovaly, se neustále kouřilo jako z komína…
Když se na to podíváte z tohoto úhlu, tak to opravdu připomíná pánev. Potok, který z jezera vytéká, je pak takovou “rukojetí”.
A tady je ten potůček!
Oblaka páry (nebo dýmu?) se místy valila i na turistickou stezku.
Tohle je “Pekelný kráter”. Minerály ve vodě, která z něj vytéká, se po cestě usazují a tvoří malá kaskádová jezírka. pH “vody” v jezírku je 2.2 a teplota je 80 stupňů, takže na koupání to zase není. Ale ta barva!
Pohled na sopku Tarawera a na jezero Rotomahana, které je cílem této cesty.
V potůčku, který se nakonec vlévá do jezera Rotomahana vlévá, se líbí nejrůznějším řasám. Čím jsem šel dál, tím byl zelenější.
Údolí jako z pohádky!
Místy cesta vedla pralesem, ve kterém se skrývala spousta zvířátek – například Novozélandský holub “kekeru”…
…nebo tenhle malý “piwakawaka”, česky “pávík popelavý” – byl na mě pěkně naštvaný, protože jsem stál pod jeho hnízdem a snažil jsem se ho vyfotit 🙂
Zlatým hřebem celého údolí byla “Mramorová terasa” – za barvu mohou křemičitany, které jsou obsaženy ve vodě a usazují se na povrchu. Tenhle pramen má dokonce 97°C!
A tohle už je jezero Rotomahana, cíl mé cesty.
Nezbývalo než nasednout do této kraksny, která nás zavezla zpátky k turniketům…

Vodopád “Svatební závoj”

Protože jsem cestování neměl dost a protože byl výjimečně krásný víkend, hned další den jsem vyrazil na další výlet – tentokrát k vodopádu “Bridal Veil” – tedy “Svatební závoj” – který se nachází kousek od Raglanu (tedy asi 40 kilometrů od Hamiltonu). Tento 55 metrů vysoký vodopád získal své jméno prostě proto, že vypadá jako svatební závoj.

Takhle to vypadá, když se koukáte z nejvyššího bodu vodopádu až dolů do tůně.

Cestou dolů k jezírku pod vodopádem to bylo asi 150 schodů, ale stálo to za to:

Škoda, že bylo zataženo. Pokud by svítilo slunce, za vodopádem by byla duha. Tak si ji tam představte 🙂

Jak jsem dělal řidičák

Zrovna tu máme jaro (tedy, skoro už léto – minulý týden bylo 28 stupňů), takže “období dešťů” se blíží ke konci, což přináší příležitosti k cestování. Jenomže…platnost mého mezinárodního řidičáku je pouze 1 rok od data vystavení (tedy od/do 12. prosince), a po jeho vypršení bych opět přišel o možnost řídit. Rozhodl jsem se tedy zařídit si řidičák Novozélandský.

Počkat, ale já přece mám řidičák z ČR, takže stačí jen zajít na úřad, zaplatit pár dolarů a za pár dní mi přijde do schránky ekvivalentní NZ řidičák. Nebo ne? No, pokud bych byl z Rakouska, Belgie, Dánska, Finska, Francie, Německa, Řecka, Itálie, Irska, Lucemburska, Nizozemska, Norska, Portugalska, Španělska, Švédska, Švýcarska či Velké Británie, tak by mi návštěva úřadu stačila. Jelikož jsem z ČR, čekala mě jak teoretická, tak praktická část zkoušky, přestože pravidla silničního provozu jsou ve výše zmíněných zemích prakticky totožná s těmi v ČR. No nic, tak co s tím? No vrhnout se do toho!

Na Novém Zélandu jsou 3 typy řidičáků. V 16 letech si mohou lidé zajít napsat teoretickou zkoušku (stejnou, kterou jsem dělal já). Není těžká a podobá se té v ČR. Je v ní asi 300 otázek, které zkoumají znalosti křižovatek, předností v jízdě, vyhodnocování rizikových situací (například co dělat, když jsou na silnici krávy či ovce; tip: “Zatroubit na ně a pokračovat v jízdě” není správná odpověď) a dalších otázek (např. kolik kilogramů můžete táhnout na vleku a kdy je vhodné rozsvítit světla). Ze 35 otázek je nutné mít 33 otázek správně. Do tří týdnů po úspěšném složení testu žadatel o ŘP obdrží ŘP do schránky. A jelikož zkouška skutečně nebyla těžká (získal jsem 35 bodů z 35), řidičák jsem obdržel. Jenomže…s tímto typem ŘP sice může řidič jezdit kam chce a kdy chce, ale pouze za předpokladu, že na sedadle spolujezdce sedí supervizor. Ne, supervizor není kamarád, ale někdo, kdo vlastní “plné” řidičské oprávnění po dobu více než 2 let.

A zde nastala zcela absurdní situace. Přestože vlastním řidičák již 8 let, od momentu úspěšného složení teoretického testu jsem nemohl dále řídit (ani na mezinárodní řidičák), dokud neuspěji u praktického testu za volantem. OK, to by ještě šlo. Největší vtip však spočívá v tom, že zde neexistují autoškoly, jako máme v ČR. Zkouška s komisařem tedy není v autě autoškoly (v takovém tom autě s pedály na obou stranách, kde na sedadle spolujezdce sedí učitel a na zadním sedadle inspektor), ale je nutné si PŘIVÉZT VLASTNÍ AUTO. Ale jak to mám asi udělat, když nemůžu řídit? 😀 K tomu, jak jsem to udělal, se dostanu později…

Budova “autoškoly”, a také WOF (místní obdoba STK).

Před zkouškou samotnou jsem měl skvělý nápad – zaplatím si aspoň jednu hodinu autoškoly, abych zjistil, zda nedělám něco blbě. Učitel se jmenoval Paul a přijel si pro mě až na parkoviště před kancelář, což bylo super. Auto mělo dvojí řízení a byl to Holden Barina – malé autíčko někde mezi Citigo a Fabií. Čekal jsem, že mi něco vytkne, ale po lekci jsem se cítil jako zpráskaný pes. Sotva jsme vyjeli, vytknul mi, že příliš riskuji při odbočování, protože se zařazuji do příliš malé mezery. No, kdybych v Praze čekal na takovouhle mezeru, tak bych se nehnul z místa několik hodin. Ale řekl jsem si, že ho poslechnu, a na další křižovatce jsem si nechal delší mezeru. Byl pan instruktor spokojený? Ne, ta mezera byla pro změnu příliš dlouhá!

Posléze jsem se dozvěděl, že se příliš lepím na auta před sebe, pak že si nechávám moc dlouhý odstup, pak že blikám příliš brzo, a pak zas že blikám příliš pozdě. Vytkl mi, že jsem nervózní – kdo by nebyl nervózní, když vedle něj sedí nevrlý dědek, který mu celou dobu svými pedály zasahuje do řízení a v nevhodných momentech mu přibržďuje. Dozvěděl jsem se také, že blbě točím volantem, že blbě koukám do zrcátek, že na semaforech zastavuji příliš blízko k automobilům před sebou, že se příliš rychle rozjíždím, že se příliš pomalu rozjíždím a kdovíco ještě. Měl jsem sto chutí zabrzdit u cesty a říct mu, ať mi teda ukáže, jak se to má dělat, ale místo toho jsem počkal na konec lekce, kdy jsem se ho zeptal, co je tedy správně. “No na to musíte mít cit! Doporučuji více tréninku. Počkejte, mrknu do diáře…další volno mám za 14 dní, můžete? Dejte mi vědět, rychle se to plní. Dneska to bude 70 dolarů.”

Nejsem žádný perfektní řidič, ale do kanceláře jsem se vrátil řádně rozklepaný. A ještě víc jsem vyděsil kolegu, kterého to čeká také. Ta lekce mimochodem byla oficiální lekce firmy VTNZ, která má na NZ monopol na vydávání řidičských průkazů. O to víc mě naštvalo, že jsem zaplatil “učiteli”, který mi jenom řekl, že dělám všechno úplně blbě. Rozhodl jsem se tedy, že tenhle zážitek hodím za hlavu a pokusím se řídit tak, jak to nejlíp umím.

Den před zkouškou jsem poprosil kolegu z práce, jestli by mi nepomohl zavézt mé auto na pobočku VTNZ. Tak jsme po práci zajeli ke mě domů, kde jsme vyzvedli auto. Jelikož kolega má pouze mezinárodní řidičák, musel za volant sednout on, protože mi nemohl dělat supervizora. Kousek za námi jel druhým autem spolubydlící John, který nás poté naložil a dovezl zpátky ke mě domů, kde kolega sedl do vlastního auta a odjel domů. Jestli jsem měl z něčeho strach, tak z toho, že když se mi zkouška nepovede, tak budeme muset tuhle komplikovanou operaci několikrát opakovat.

Nastal den D. Ráno jsem sednul na kolo a jel jsem do 14 kilometrů vzdálené budovy VTNZ, odkud mi zkouška začínala. Ani jsem se nestihl vydýchat a už jsem potkal zamračeného pana inspektora. Zvolil jsem taktiku “usmívat se a mávat”, přehnaně se koukat do zrcátek a striktně dodržovat rychlost a odstup. Nic neobvyklého. Než jsme nastartovali, požádal mě, abych mu předvedl, že mi fungují blinkry, že vím, kde je ruční brzda, že vím, jak přepnout ventilátor tak, aby ofukoval čelní sklo a abych zatroubil. Pak mi na čelní sklo nalepil asi 4 malá zrcátka, ve kterých celou cestu kontroloval, jestli fakt koukám do zrcátek a kontroluju slepé úhly při odbočování.

Zkouška trvala nějakých 25 minut. Inspektor – který celou cestu nehnul ani brvou – zjišťoval (mimo jiné), zda správně blikám, odbočuju z pruhu do pruhu, dávám přednost, dodržuju rychlost, … vlastně jsem jen tak jezdil po městě a poslouchal inspektora jako tu paní v navigaci. Instrukce zněly totiž úplně stejně roboticky, například: “Na kruhovém objezdu zvolte druhý výjezd vlevo.”. A pak jsme dojeli zpátky k budově VTNZ, kde mi řekl, abych zaparkoval. Tak jsem zaparkoval, zabrzdil a vypnul motor. Během následujících 10 vteřin bylo absolutní ticho, že bych slyšel spadnout špendlík. Ticho prolomil pan inspektor, který mi pogratuloval, vystavil mi dočasný řidičák a odešel. Uuffffffffffffffffff. Chvíli jsem jen seděl v autě a užíval jsem si ten pocit, že nebudu muset jet těch 14 kilometrů na kole zpátky a že nebudu muset znovu žádat kolegy, kamarády či spolubydlící o transport mého auta tam a zpátky.

A pak jsem naložil kolo do kufru a odjel vlastním autem do práce. Nedovedete si představit, jak se mi ulevilo 🙂 No a tento týden jsem ve schránce objevil tuhle novou super průkazku:

Kolik řidičáků máš, tolikrát jsi řidičem 🙂

A to je pro dnešek vše. Jestli jste dočetli až sem, tak vás obdivuji, děkuji vám a těším se na vás u dalšího dílu!