Tak a je to tady. Tři dny zpátky, tedy 8. ledna 2019, jsem přistál na Zélandu, kde plánuji strávit celý následující rok. Jak tato cesta probíhala? Čím jsem letěl, kde jsem přestupoval a co jsem cestou zažil? To vše se dozvíte v tomto článku.
Část první: Praha → Xi’an
Na letiště jsem přijel (tedy byl přivezen) brzy, protože jsem měl strach, aby cestou do Prahy nebyla někde nějaká zácpa, havárie nebo prostě jakékoliv zpoždění, které by způsobilo, že nestihnu letadlo. Takže jakmile jsem se rozloučil s rodiči, bloumal jsem jen tak po terminálu, než došlo na odbavení.
Zde jsem se dozvěděl první zajímavost: tento let je do Šanghaje, a v Xi’anu má mezipřistání kvůli dočerpání paliva. Při tomto mezipřistání cestující vystoupí z letadla, obejdou administrativní kolečko po letišti a zase se do letadla vrátí. Já jsem však v Xi’anu přestupoval do jiného letadla, takže jsem si touto procedurou neprošel (a také mi paní u přepážky nemohla odbavit zavazadlo až do Aucklandu, ale pouze do Xi’anu).
Dalších pár desítek minut čekání, bezchybná bezpečnostní kontrola, další čekání, nástup na palubu Airbusu A330, bezpečnostní instruktáž, odlet? Ne tak docela. Letadlo se rozjelo směr dráha, avšak po pár desítkách metrů se zastavilo. Houstone, máme problém, namrzla nám křídla! Během pár minut přijel odmrazovací vůz s ramenem, na kterém byla sprcha, a začal sprchovat křídla nemrznoucí kapalinou. Netrvalo to ani 10 minut a zase jsme mířili na dráhu.
Zde bych rád napsal pár věcí o letecké společnosti China Eastern, kterou jsem si pro cestu na Zéland vybral. Byla nejlevnější. Na internetu jsem viděl stovky odstrašujících recenzí, takže jsem se cesty trochu obával. Nebylo však čeho – všechny 3 lety byly ukázkové: dostal jsem se z bodu A do bodu B, letadla byla čistá, obsluha fungovala téměř perfektně a vždy jsme dorazili o pár minut s předstihem.
Asi po hodině letu nám byla servírována večeře. Na výběr bylo kuře s rýží nebo čínské nudle. Zvolil jsem nudle. Neměl jsem moc náladu na cokoliv produktivního, takže po zbývajících 8 hodin letu jsem se musel nějak zabavit. Zábavní systém v letadle byl značně zastaralý, a když jsem si chtěl pustit film, zjistil jsem, že zvuk jde pouze do jednoho sluchátka. Zvolil jsem tedy karetní hru Solitaire, kterou jsem kombinoval s občasným klimbáním a procházkami po letadle.
Když se po pár hodinách venku rozjasnilo, letěli jsme nad Mongolskem. A jelikož jsem seděl u okénka a venku nebyly mraky, bylo se alespoň na co koukat. Z okénka byla vidět poušť Gobi a pohoří Altaj, s jednou z nejvyšších hor Mongolska, Ikh Bogd (3957 m.n.m.). A pak už jsme jenom dostali snídani (tentokrát jsem zvolil kuře s rýží) a přistáli jsme v Číně.
Po přistání mě čekala důkladná bezpečnostní kontrola. Byl jsem vyfocen, byly mi odebrány otisky prstů a vyplnil jsem imigrační formulář, kde jsem jako důvod vstupu do země vyplnil “transit”. Poté se mi na pásu podařilo najít kufr. Uf. Vzhůru do odletové haly!
Část druhá: Xi’an → Shanghai
Xi’anské letiště byl zážitek. Po vstupu do odletové haly jsem zjistil, že anglicky to tu asi úplně nepůjde, tak jsem vytáhl pas a elektronickou letenku a začal se jimi ohánět. A světe div se, ono to fungovalo. Naštěstí všude byla spousta Číňanů, kterým stačilo ukázat číslo letu a byl jsem nasměrován dále. Nakonec jsem se zařadil do té nejpravděpodobnější fronty. Přede mnou stáli nějací Australané, kteří byli stejně zmatení jako já.
Po vystání fronty jsem se dozvěděl, že musím k jiné přepážce. U ní už čekal sympatický úředník, který mě odbavil až do Aucklandu, a nabídl mi místa u bezpečnostního východu. První člověk v odletové hale, který uměl anglicky. Se dvěma palubními letenkami jsem zamířil na bezpečnostní kontrolu. Vystát frontu, ukázat pas a letenku, nechat se znovu vyfotit, a hurá vyndat veškerou elektroniku do krabiček na pás. Veškerou? No, na powerbanku jsem zapomněl. A to byla chyba.
Bylo úplně jedno, že jsem měl v příručáku různé léky, včetně předplněných injekčních stříkaček. Ale powerbanka? To je zlo. Byl jsem důkladně zkontrolován, očuchán psem, mé zavazadlo projelo rentgenem minimálně pětkrát…kdybych aspoň rozuměl tomu, co se mi snažili říct (anglicky nemluvili). No nic, chvilku jsem vypadal jako blbeček, ale aspoň mám poučení pro příště – za všech okolností vyndej ze zavazadla powerbanku!
Chtěl jsem si zkrátit čekání před gate, tak jsem se připojil na letištní wifi. Smůla, internet byl blokovaný, fungovalo jen Baidu (čínská obdoba Google). Místo WC byla díra v zemi. Ale stačilo pár desítek minut a znovu jsem seděl v letadle, tentokrát v Airbusu A321. Let byl krátký – necelé dvě hodiny – takže jsme vyletěli nahoru, snědli večeři a sletěli dolu. K večeři jsem měl – pro změnu – nudle.
Část třetí: Shanghai → Auckland
Letiště v Šanghaji bylo mnohem větší, hezčí a vybavenější, než to v Xi’anu. Na každém rohu byly kohoutky s pitnou vodou a nabíječky na telefony. O zavazadlo jsem se nemusel starat, zamířil jsem tedy přímo k bezpečnostní kontrole. Před ní jsem ještě musel projít emigračním, kde jsem vyplnil důvod, proč opouštím Čínu. Tentokrát jsem powerbanku ze zavazadla vyndal, takže kontrola proběhla rychle a úspěšně.
Únava se začínala projevovat a já už jsem opravdu chtěl být v Aucklandu. V odletové hale byla spousta podobně naladěných cestujících, takže jsem se dal s pár lidmi do řeči. Díky tomu mi ta hodinka čekání utekla rychle a za chvíli jsem seděl na palubě Boeingu 777. Řeknu Vám, jestli ještě někdy dostanu na výběr místo před nouzovým výstupem, vezmu ho bez váhání. Před sebou jsem měl asi 2 metry místa, tak jsem si mohl pohodlně natáhnout nohy.
Let byl opravdu dlouhý – 11 hodin. Po večeři, ke které jsem měl pro změnu nudle, se zhaslo. Obsluha asi čekala, že všichni budou spát, a neobtěžovala se roznášet vodu. Měl jsem fakt žízeň, takže jsem si pro ni musel zajít do kuchyňky sám. Dívali se na mě divně, ale nechali mě být. Pokoušel jsem se usnout, ale nešlo to, takže jsem zabíjel čas Solitairem a Skillshare videokurzem o ukulele, které si pravděpodobně nikdy ani nekoupím, natož abych se na něj naučil.
Ani nevím jak, ale let se přehoupl přes třetinu, přes polovinu, přes 2 třetiny a najednou se rozdávala snídaně. Tentokrát zabodovali – dostali jsme vajíčka se slaninou a párkem, croissanty s marmeládou a jogurt. A pak jsem vyplnil imigrační formulář a přistáli jsme.
Neuvěřitelný pocit. Já si to teda ještě ani teď, 3 dny od přistání, pořád neuvědomuju. Je to tím, že moderní technologie nám umožňují komunikovat na dálku prakticky bez zpoždění? Nebo tím, že 99% věcí tu funguje stejně jako v Evropě? Nebo prostě tím, že nemám čas si to uvědomit?
Po přistání jsem už jen odevzdal imigrační formulář, dostal razítko do pasu, vyzvedl si kufr a zamířil na obávanou biosecurity kontrolu. Tento proces je specifický pro Nový Zéland, protože zde dělají vše pro ochranu přírody a zemědělství. Takže zde není problém powerbanka, ale jablko nebo med – co kdyby med obsahoval nějaký včelí virus nebo jablko nějakou plíseň? Úředník se mě tedy znovu zeptal, jestli opravdu nevezu jídlo, zvířecí kůže, dřevo a abych mu ukázal outdoorové boty. Protože jsem před letem strávil asi dvě hodiny důkladným drhnutím všech bot, nebyl s tím problém.
A je to. Jsem na Zélandu.
Mířím do informačního stánku, kupuji lístek na autobus do centra ($19), a po půlhodince cesty a dalším kilometru pěšky dorážím do Grafton Hostelu, kde strávím dalších 5 dní (tedy do neděle 13.1.).
A to je prozatím vše. Jestli jste dočetli až sem, máte můj obdiv. Příští týden se pokusím sepsat další článek, tentokrát o Aucklandu.
Leave A Comment