Tento týden jsem začal v nové práci. Jak se mi líbí? Co je tu jinak? Kde jsem k ní přišel? Proč zrovna tahle práce? A co jsem jako programátor z ČR musel udělat, abych ji získal? To vše se dozvíte v tomto článku!

První kontakt

Když se řekne “Working Holiday” vízum a “práce”, tak si většina lidí vybaví pojmy jako “trhání ovoce v sadu”, “stříhání oveček na farmě” či “hlídání domu a domácích mazlíčků”. Ano, chvíli jsem si hrál s myšlenkou, že bych zkusil různé formy manuální práce či dobrovolnictví, ale co bych po tom roce dělal? Vrátil bych se jako mávnutím kouzelného proutku tam, kde jsem skončil? Opravdu bych z toho, co dělám, “nevypadnul”? Obávám se, že by mi trvalo minimálně několik měsíců, než bych se “do toho” dostal zpátky. A tak jsem se rozhodl, že si pokusím najít práci v oboru – tedy že budu nadále programátorem. Jako v ČR…s tím rozdílem, že na Novém Zélandu.

Začátkem září jsem začal posílat firmám svůj životopis a registrovat se na Novozélandské pracovní portály. Překvapilo mě však to ticho. Nikdo se mi neozval zpátky, ani jeden email. Ani žádné “litujeme, ale…”. Prostě ticho. A pak mi to došlo. V ČR, kde už mám nějaké zkušenosti, není získání prvního kontaktu tak složité. Ale co na druhém konci světa, kde mě nikdo nezná?

OK, takže když není síť kontaktů, tak se musí vybudovat. Začal jsem tím, že jsem si na mezinárodní profesní síti LinkedIn (je to něco jako Facebook, akorát místo přátel zde hledáte zaměstnání) přepnul své bydliště z Prahy na Auckland. To jsem udělal proto, aby se můj životopis zobrazoval personalistům na Novém Zélandu. A světe div se, ono to fungovalo! Tedy, ne tak úplně. “Aha, takže vy jste v ČR. No tak nám napište, až budete na Novém Zélandu.” To byly všechny zprávy, které jsem obdržel. Až na jednu…

Strážný anděl

V půlce října se mi ozvala jedna paní z personální agentury, která si našla můj inzerát. Narozdíl od ostatních ji informace o tom, že jsem z ČR a že na Zéland jedu až za 3 měsíce, nijak neodradila. Několik dní jsme si psali emaily (kvůli časovému posunu to bylo docela zdlouhavé). Pak mě požádala o životopis. Když jsem jí ho poslal, tak se zděsila:

Ona: “Takhle to přece nemůžete napsat, vždyť je to hrozně krátké!”
Já: “Ale…kdyby to bylo dlouhé, tak by to nikdo nečetl, ne?”
Ona: “Ale kdeže…musíte se umět prodat. Musíte tam zahrnout příběh, který zaujme personalistku z firmy, a zároveň výpis všeho, co ovládáte…což zaujme šéfa. Napište tam A, B a C. Pak tam popište D, E a F. Pak mi to pošlete, já vám to zkontroluju. Inspirovat se můžete u X, Y a Z. Když to bude v pořádku, tak to pošlu do firmy.”
Já: “Aha, aha. Tak děkuji mockrát!”

Tak moment. Tohle z ČR neznám. Obyčejně se setkávám s personalisty, kteří “to zkouší”. Teď nechci, aby to znělo jako stížnost. Jsem vděčný za to, že žiji v době, kdy je pro programátory práce víc než dost, a že je o mě zájem. V ČR jsem běžně dostával třeba 10 pracovních nabídek měsíčně…ale jakých nabídek. Pokud si není personalista ani schopný zjistit, v jaké technologii vlastně dělám a jaké dovednosti ovládám, přestože to mám na výše zmíněné síti LinkedIn VEŘEJNĚ (a poměrně detailně) vyvěšené, maří tím jak svůj, tak i můj čas. Komunikace pak typicky vypadá nějak takhle:

Personalista: “Dobrý den, slyšel jsem, že jste doktor. Potřeboval bych operovat srdce.”
Já: “Pane, já jsem ale praktický lékař, ne chirurg. Nemůžu vám pomoci.”
Personalista: “Ano, ale někteří doktoři operovat umí, tak co kdybyste náhodou uměl vy? Tak se tedy omlouvám, že jsem vás otravoval.”
Já: …

Takže si to shrňme: nějaká paní z Nového Zélandu narazila na inzerát nějakého Ondřeje Pohla z druhého konce planety, který hledá práci, a nejen že si ho prolustrovala a komunikovala s ním, ale také s ním konzultovala životopis, zjistila vízové povinnosti a měla s ním dva hodinové telefonáty přes internet, ve kterých ho důkladně připravila na technický pohovor. Kromě toho ho zásobovala studijními materiály – “budou se tě určitě ptát na tohle, tak se to nauč”. Neuvěřitelné. Opravdu jak strážný anděl.

Přijímací proces

Časový posun mezi ČR a Novým Zélandem je 12 hodin. To znamená, že technický pohovor jsem měl v 10 hodin večer. Jelikož nejsem zrovna ranní ptáče, neměl jsem s tím problém. Pohovor probíhal přes Skype – na jedné straně jsem byl já ve svém bytě v Praze, na druhé straně byli dva programátoři v centrále firmy Gallagher v Hamiltonu.

Před pohovorem jsem byl nervózní. Neměl jsem co ztratit, ale nikdy jsem neměl pohovor po Skypu, natož v angličtině. Navíc jsem asi hodinu před pohovorem zjistil, že mi na počítači nefunguje mikrofon! Naštěstí jsem měl ještě jeden – starší, ale funkční – notebook, na kterém mikrofon fungoval. Uf. Pohovor samotný proběhl dobře – na jeho konci jsem se drze zeptal, jestli mě vezmou, a oni mi řekli, že bude záležet na dalších pohovorech – to znamená, že jsem postoupil do dalšího kola.

Pak následovala fáze papírování – musel jsem sehnat všechny potřebné dokumenty pro pracovní víza. Na “Working Holiday” víza se totiž dá pracovat pouze 3 měsíce v kuse, proto zde budu v brzké době žádat o regulérní pracovní víza. Musel jsem si tedy sehnat úřední překlady maturitního vysvědčení a výpisu z trestního rejstříku. A také druhý pas, protože ten první má platnost jen do roku 2020, což nesplňuje požadavky pracovních víz, která se udělují na 3 roky. Také jsem absolvoval různé online testy. Pak byl několik týdnů klid, dokud jsem nedorazil na Zéland.

Hned druhý den v Aucklandu jsem kontaktoval svého “strážného anděla”, abych se dozvěděl, kdy mám druhou část pohovoru. Dozvěděl jsem se, že to bude další týden, že to bude s ředitelem vývojového oddělení a že mě do Hamiltonu, kde se pohovor bude konat, zaveze. Hamilton je cca 150 km od Aucklandu, takže jsem nabídku odmítal s tím, že se tam dopravím sám. Paní personalistka však trvala na svém, že to není jen tak – že se mnou chce ještě vyzkoušet pohovor nanečisto a že si stejně potřebuje v Hamiltonu něco zařídit. A tak jsem se 13. ledna ráno sbalil a byl jsem převezen z hostelu v Aucklandu do hostelu v Hamiltonu.

Den před pohovorem mi paní personalistka ještě volala, a znovu se mnou prošla typické otázky, které mi mohou na pohovoru položit. Když jsem je odpověděl, tak mi řekla, že jsem perfektně připravený, ať si dám pohov, pořádně se vyspím a přijdu v klidu na pohovor. Ať tam přijdu v klidu, dám si snídani v kavárně (která je hned vedle sídla firmy) a že jsou v pohodě, že mě prý nekousnou, tak ať jsem taky v pohodě.

Udělal jsem, co mi řekla. Hodinu před pohovorem jsem dorazil do kavárny, kde jsem si dal horkou čokoládu a ovocného šneka s polevou. Pohovor samotný byl opravdu fajn – ze začátku jsem byl nervózní, ale nakonec jsem si ho užil. Týkal se především řešení problémů, takže jsem dělal to, co mě na programování baví nejvíc – stál jsem před tabulí a kreslil fixami. Když přišel čas na otázky, svedl jsem řeč ke koníčkům, takže jsme se pak začali bavit o běhání…a jelikož šéf je taky běžec, tak jsme si rozuměli.

Takže…vezmou mě?

Po pohovoru následovala další vlna administrativy – nejdřív paní personalistka vysvětlila firmě, jak je to s vízy a že na ně mám nárok. Také jsem byl požádán o reference. Zde chci poděkovat svým kolegům z BTL, kteří mi je poskytli – v ČR se totiž na reference moc nehraje, tady je to však standardní součást (nejen) přijímacích pohovorů.

A pak mi přišla nabídka práce! Nemůžu si pomoct, ale musím znovu zmínit paní personalistku. Všechno mi zařídila a prakticky mě tam dotlačila. Naprosto profesionální přístup…kéž by takhle fungovali všichni.

Následovala zdravotní prohlídka, na kterou jsem sprintoval, protože paní z firmy mi z ničeho nic zavolala a řekla mi, že za hodinu a půl mám být na druhé straně města. Byl jsem shledán zdráv a způsobilý k výkonu pracovní činnosti. Ještě jsem absolvoval test na drogy, který probíhal v centrále firmy. Ve smluvený čas přijela dodávka, která uvnitř vypadala jako ordinace. Test neodhalil přítomnost žádných drog, takže jsem už jen odevzdal tištěnou pracovní smlouvu a bylo to. Hurá!

A co že to vlastně budu dělat?

Budu pracovat jako programátor ve firmě Gallagher. Firma sídlí v Hamiltonu, má nějakých 1000 zaměstnanců a vyrábí 3 věci: bezpečnostní systémy pro budovy (tedy například zámky na kartu), palivové pumpy (prakticky všechny benzínky na Zélandu používají řešení od Gallagheru) a systémy pro chov zvířat – elektrické ohradníky, váhy a další. Já budu pracovat právě na těch váhách – takže ty ovečky nakonec počítat budu, akorát virtuálně :-) Jen tak mimochodem, jistý pan Gallagher měl před 80 lety nápad, že by šlo použít elektrické ohradníky k ohrazení zvířat na pastvinách. A tak založil právě tuhle firmu.

Na závěr přikládám video o firmě. Je to bohužel jen anglicky, ale i tak stojí za shlédnutí. Příště napíšu něco o hledání bydlení, a taky o Hamiltonu.