Přišel první červen a s ním oficiálně začala zima. Koronavirus se na Zélandu podařilo téměř vymýtit, takže veškerá přísná opatření byla zrušena. A tak jeden z kolegů z práce navrhl, že bychom mohli zkusit zdolat Tongariro Crossing – celodenní přechod mezi (aktivními) sopkami Ruapehu a Nguaruhoe, která je fanouškům Pána Prstenů známá pod názvem “Hora Osudu”. No nemusel mě přemlouvat dvakrát – na trek jsem se chystal už několikrát a vždycky mi do toho něco vlezlo…jednou akce se spolčem, pak zas blbé počasí. Ale byl to tak super víkend, že se o něj s vámi musím podělit!
Pokuta
V sobotu ráno jsem vstal levou nohou. Měli jsme mít sraz s kolegy v 10 ráno na ubytku, ale budík na mě nezafungoval, takže jsem vyrazil až v 7. Potíž je v tom, že národní park Tongariro je až za Taupem, takže se tam jede 3 hodiny. No a druhá potíž byl ten traktor, za kterým jsem jel přes půl hodiny. Konečně se mi ho podařilo předjet! Dám nohu z plynu, zbržďuju na limit 100km/h, když tu najednou vidím u krajnice modrobílý Holden Commodore (něco jako Passat) se světlama na střeše. Krev mi ztuhla v žilách.
Znáte ten pocit, kdy na 99% víte, že se něco stane – něco, co nechcete, aby se stalo – a vidíte ten moment před očima jako ve filmu, aniž byste měli možnost situaci ovlivnit? “NE, NEZAČNEŠ BLIKAT!”, křičím v duchu na policejní auto. “Opovaž se! Nezačneš…ACH NÉÉÉÉÉ!”. “Pane, zastavila jsem vás, protože jste překročil maximální rychlost o 16km/h. Poprosím vás o řidičák, adresu a telefonní číslo. Prosím dýchněte sem…” No, nemělo smysl se bránit. Ale trvalo mi 10 let, než jsem dostal první pokutu v životě. To ujde, ne? :-) Jo a 20 trestních bodů (ze 100).
Improvizovaná taxi
Dorazil jsem s půlhodinovým zpožděním, protože druhou pokutu jsem už dostat nechtěl. Než dorazil zbytek party, stihli jsme dát 2 procházky, a jakmile dorazil zbytek Společenstva, usedli jsme k bitevní poradě. Tongariro Crossing je 19.5 kilometrů dlouhý trek. Vyráží se z cca 1100 m.n.m. a nejvyšší bod je cca 1900 m.n.m., takže je to dobrých 800 metrů převýšení. A protože je zima, musí se dávat pozor na počasí. Předběžně jsme měli zamluvený autobus, který nás měl zavézt na start, ale řidič autobusu nám řekl “sorry, bude hnusné počasí, takže nepojedeme”…
Přesto jsme se rozhodli vyrazit. Měli jsme 5 aut, takže 3 auta jsme nechali v cíli a dvěma auty jsme vyrazili na start. To je problém delších treků: většinou nejsou okružní, takže cíl je o 20 km jinde než start. Po vydatné večeři (energie na druhý den je potřeba!) jsme nastavili budíky na 5 ráno a šli spát skoro po večerníčku. Tedy, zhruba půlka z nás. Stěny v kempové chatičce byly tenké, což nám dovolilo zaslechnout několik charakteristických cvaknutí, takže nám bylo jasné, že osazenstvo druhého pokoje si právě načalo pivka…
Vstávat v 5 ráno bylo ještě o dost horší než v 6:30, zvlášť když venku bylo na nule a pršelo. No to nám to pěkně začíná! Navlíknout 6 vrstev, dvoje kalhoty, do báglu svačiny a foťák a hurá na start. Tam se déšť změnil na sníh, a tak jsme neotáleli a vyrazili, než se do nás pustí zima.
Cesta do Mordoru
Bylo nás 9. Sice jsme neměli hobity, elfy a trpaslíky, a ani jsme nešli zničit prsten moci, ale i přes ošklivé ranní počasí jsme byli odhodláni trek pokořit. Prvních pár kilometrů bylo jednoduchých – přestalo sněžit, nefoukalo, a terén byl pozvolný. Pak jsme narazili na první ceduli. Jo, cedule. Novozélanďani milují cedule. Tahle říkala “Jak se cítíte? Dobrý? Tak teď se pořádně zapotíte!”…a měla pravdu. Čekal nás hodinový stoupák do strmého kopce.
Po hodině funění jsme dorazili na obrovskou plošinu. Umrzlá hlína nám křupala pod nohama, a mraky se zcela vyčistily, takže jsme konečně spatřili majestátní Horu Osudu, jež byla zcela zasypaná sněhem. Hecli jsme se, že vylezeme až na její vršek. Ale ne hned, až v létě. Čekal nás závěrečný strmý stoupák k Rudému kráteru. Teplota klesla na -7 stupňů, rychlost větru stoupla na 55km/h a z mého foťáku se stala kostka ledu, takže jsem vždycky nacvakal pár fotek a hned ruce zpátky do rukavic.
Ale dali jsme to! Zdolali jsme Tongariro! Teď už nás čekal jen sestup k Smaragdovým jezírkům, lehký výstup k Modrému jezeru a pak dalších 10km pozvolného sestupu až k parkovišti. Hnusné počasí? Pche! Lepší jsme si nemohli přát!
Kudlanka
Vždycky mě fascinovaly kudlanky, nikdy jsem je ale neviděl naživo. Tady jsou ale všude – v trávě, v keřích, a občas i v obýváku. Jednu takovou obývákovou kudlanku jsme objevili doma, tak jsem si řekl, že si ji ochočím. Nachytal jsem jí pár much a brzy si zvykla na to, že prst znamená jídlo – takže jí stačí nastavit ukazováček, ona si ho očichá a vyleze na něj. Zpříjemnila nám karanténu a díky ní nemám v pokoji mouchy. Hrozně fajn zvířátko :)
Několik větiček o koronaviru
Zéland je ostrov uprostřed širého oceánu, takže jsme si tu mohli dovolit taktiku “zavřeme se a necháme virus vychcípat, a nikoho sem nepustíme”. Měli jsme 4 úrovně pohotovosti – úroveň 4 znamenala “vše s výjimkou zdravotnických zařízení a obchodů s potravinami je zavřeno a jakékoliv cestování a sociální styky jsou zakázány”. I díky tomu se přesně po 100 dnech podařilo koronavirus na Zélandu kompletně vymýtit. Ne natrvalo – už teď se objevily další případy nakažených, co přicestovali ze zahraničí. Ale už je vše otevřeno a povoleno.
Tedy kromě hranic. Prakticky žádná letadla sem dnes nelétají, a ti co přiletí musí strávit 2 týdny v karanténě a podrobit se testům. Platí to i pro mě – kdybych se rozhodl vycestovat z Nového Zélandu pryč, už mě sem jen tak nepustí. Ale v nejbližší době to neplánuju. Mám kliku, že můj zaměstnavatel nás nechal všechny pracovat z domova. A světe div se, ono to fungovalo! Dokonce líp než v kanclu. Žádné rušné porady. Žádný hluk z ulice. Jenom já, můj počítač a práce, kterou je potřeba udělat.
A co nějaké další zážitky? Inu, musíme si povinně vybrat 10 dní dovolené, takže jsem se rozhodl vyrazit na vytoužený výlet na Jižní ostrov. Vyrážím za pár minut a nemůžu se dočkat! Určitě to všechno zase vyfotím a sepíšu. Mějte se fajn, držte se a díky za čtení!
Leave A Comment