[CZ] Nový Zéland, Epizoda 14: Northland

Ahoj, znovu zdravím z druhého konce světa! Tenhle víkend jsem měl být na akci se spolčem, kterou pořadatelé na poslední chvíli museli zrušit. A paní premiérka nám řekla, že máme zůstat doma, takže jsem doma a píšu článek – článek o nejdelší a nejzajímavější cestě, kterou jsem na Zélandu absolvoval: o cestě na Northland, severní cíp Severního ostrova. Abyste v té izolaci měli co číst :-) Tak si udělejte pohodlí, právě začínáme!

Pravý roadtrip

“Jaké máš plány na prodloužený víkend?”, zeptal se mě kolega v práci koncem ledna. Cože, prodloužený víkend? Jo, prodloužený víkend. Léto, venku 30 stupňů, senzační předpověď počasí. Funkční auto. “Jo, asi vím. Pojedu na Northland.”, zněla moje odpověď. Northland, Florida Nového Zélandu. Nekonečné bílé pláže, kauri pralesy…a nikde ani človíček, natož mobilní signál. Rozhodování ani balení nebylo těžké, stačil mi foťák, spacák a pár tun opalovacího krému. Kolik se toho dá za 3 dny stihnout? Inu, docela dost :-)

Vyrazil jsem v sobotu 25. ledna ráno…tedy, spíš dopoledne. Cestu jsem neměl naplánovanou – věděl jsem jenom, že chci dojet k majáku Cape Reinga, což je nejsevernější bod Nového Zélandu. Bohužel stejný nápad jako já – tedy jet na Northland – mělo hodně lidí, takže silnice byly od Aucklandu až po Waipu ucpané. Všude spousty motorkářů, policajtů, a dokonce 2 bouračky. No, blázinec.

Waipu

4 hodiny a 250 km později jsem dorazil k jeskyním u městečka Waipu. To byla moje první zastávka. Tyhle jeskyně jsou volně a zdarma přístupné, a vyskutují se v nich (kromě nádherných krápníků) také “glow worms”, česky “svítící červi”. Těmi jsou nejvíce proslulé jeskyně Waitomo, které jsou však plné turistů a vstupné stojí 55 dolarů (cca 900 korun) na osobu. Musím se však předem omluvit – tito červi se hrozně blbě fotí, takže nemám žádnou použitelnou fotku. Ale můžete si představit noční oblohu plnou hvězd. Asi tak totiž strop jeskyně pokrytý červy vypadá.

Kolem jeskyní bylo hned několik treků, tak jsem si dal hodinový trek, který vedl nad jeskyněmi. Novozélanďané neváhají použít cedule, když vidí sebemenší riziko. Tentokrát jsem nebyl varován o zemětřesení či sopečné činnosti, ale o propadech půdy – to abych náhodou neskončil někde v jeskyni. Trek končil u plotu s nápisem “Za plotem je soukromý pozemek. Klidně si za plot vlezte, majiteli to nevadí. Jen si dejte bacha na krávy.”. Co jiného by tam taky mohlo být :-)

Když jsem odjížděl od jeskyní, zastavil mě nějaký starší pán, ať prý jedu za ním, že mi ukáže jednu místní zajímavost. Zastavili jsme na vyhlídce kousek od městečka Waipu. Z vyhlídky byla vidět zátoka Bream Bay, kterou pojmenoval cestovatel James Cook, když v ní v roce 1769 zakotvil. Pán si posteskl, že všichni cestují akorát do komerčních turistických středisek a že historická místa Nového Zélandu nikoho nezajímají. Vyslechl jsem si ho, ale měl jsem hrozný hlad, takže jsem ho vnímal tak napůl. Jakmile mi všechno pověděl, pokračoval jsem dál na sever do města Whangarei, kde jsem navštívil místní Mekáč. Tam jsem zahnal hlad a naplánoval další trasu.

Maják na Mysu Duší

Bylo 8 večer, když jsem vyrážel z Whangarei. Měl jsem 2 možnosti – buď to někde zakotvím na odpočívadle, nebo se hecnu a dojedu až k majáku, který je od Whangarei nějakých 300 kilometrů daleko. Silnice se vyprázdnily, takže se jelo krásně. Tedy dokud nezapadlo slunce. Sice nikde nebylo ani auto, ale vynořila se obrovská spousta zvířátek – od komárů a můr, kterými jsem si dokonale pokryl čelní sklo, až po vačice. Ano, ty vačice, o kterých jsem tolikrát psal. Jsou to noční zvířata, takže přes den jsou vidět pouze rozježděné po silnicích. V noci jsou však všude. Sedí uprostřed silnice a hloupě civí do světel reflektorů, dokud je auto nepřežvejkne. Potkal jsem jich alespoň 50. Milovníkům zvířátek se omlouvám, ale přestože jsem se snažil co to šlo, stejně jsem 2 vačice trefil. A k tomu ještě jednoho králíka, těch je tu taky spousta (naštěstí ne tolik jako v Austrálii).

O půl jedné v noci jsem dojel na parkoviště k majáku. Bylo tam asi 15 dalších aut – víc lidí mělo stejný plán jako já, tedy vstát v 6 ráno a jít si prohlédnout maják za východu slunce. Když jsem vylezl z auta, spadla mi čelist – takhle jasnou oblohu plnou hvězd jsem v životě neviděl. Asi 20 minut jsem se pokoušel vyfotit galaktické jádro, ale vítr byl tak silný, že mi ani stativ nepomohl. Dostal jsem ale nápad jít se podívat, jestli ten maják fakt funguje. Od parkoviště k majáku to bylo asi 15 minut pěšky z kopce, a už v půlce cesty jsem viděl, jak světelné kužely z reflektorů krouží po útesu. Nepopsatelný, magický zážitek.

Když jsem se pokochal nočním majákem a vyšplhal zpátky na parkoviště, nastavil jsem budík na 6 ráno. Pak jsem zalezl do spacáku, sklopil přední sedačku u spolujezdce a zalomil. Spát v autě není super komfort, ale není potřeba rozkládat a balit stan a zaparkovat se dá prakticky kdekoliv. Jak asi bude vypadat maják ráno?

Budík ani nebyl potřeba. Vzbudil jsem se před šestou ráno, popadl foťák a pelášil zpátky k majáku. Potkal jsem všehovšudy 10 lidí. Zelené útesy, nekonečné prázdné písčité pláže…mraky valící se z údolí, dooranžova vybarvené vycházejícím sluncem. A sněhobílý maják. Co vlastně znamená jméno mysu – “reinga”? Volně přeloženo z Maorštiny jde o místo, kde duše lidí opouští zemi a odcházejí do onoho světa. Myslím, že si duše nemohly vybrat krásnější místo :-)

Obří písečné duny

Své hlavní mety – majáku – jsem dosáhl. Bylo 9 ráno a zbývaly mi 2 dny volna. Co dál? 20 km na jih se nacházely obří písečné duny. Nikdy jsem nebyl v Egyptě, tak jsem neměl tušení, jak takové duny vypadají. OK, mrknu na duny, pak se zajdu někam vykoupat, pak se zajedu podívat do kauri pralesa a pak někde přespím. Ideální plán.

Duny bych se odvážil nazvat spíš kopci. Největší z nich byly hravě 150 metrů vysoké. Jenom 150 metrů? To vylezu! Cestou nahoru jsem potkal pár bláznů se surfovacími prkny. Ano, duny se dají sjíždět! Říká se tomu sandboarding. Nemusel jsem se o to ani pokoušet a i tak jsem měl písek až za ušima. Výstup byl náročný, protože každým krokem jsem se zabořil dobrých 10 centimetrů. Z vrcholu byl výhled na dobrých 20 dalších dun. Kde se tu vůbec vzalo tolik písku? Celý Zéland je zelený, a tady to najednou vypadá jak na Fuerteventuře…

Z výstupu na dunu mi vyhládlo a taky jsem se chtěl někde smočit. Nastavil jsem tedy navigaci na kauri prales “Waipoua” s tím, že po cestě určitě na něco narazím. A taky že jo. Fish and chips? Ideální oběd. A vlastně i večeře, protože paní mi toho naložila tolik, že to nešlo sníst naráz. A pláž? Pár desítek kilometrů dál jsem dojel do zátoky “Doubtless bay”, což by se dalo přeložit jako “bezpochyby zátoka”. Jamesi Cookovi asi došla fantazie. Historická zajímavost: v roce 1769 zde proběhla první mše svatá na Novém Zélandu. Zátoka vypadala tak nádherně, že by byl hřích se tam nevykoupat :-)

Tāne Mahuta – Pán pralesa

Klikatou cestou jsem přejel z východního pobřeží na západní, až jsem dorazil do pralesu Waipoua. Je to prales stromů kauri, kterým se česky říká damaroň jižní. Jde o obrovský jehličnatý strom, který je však ohroženým druhem. Drtivá většina těchto pralesů na Novém Zélandu ustoupila rozlehlým pastvinám, a aby toho nebylo málo, objevila se choroba, která dokáže strom zlikvidovat během pár týdnů. Říká se jí prostě “kauri dieback” (“odumírání kauri”) a je způsobena houbou, která strom okrade o potřebné živiny a fakticky ho vyhladoví, pokud se usadí v jeho kořenovém systému. Pokud přiletíte na Zéland a na letišti vám budou kontrolovat špinavé boty, je to i kvůli této chorobě, kterou do značné míry šíří nezodpovědní turisté.

Hluboko v pralesu Waipoua stojí Tāne Mahuta – největší kauri strom na světě a 3. nejmohutnější strom na světě celkově. Jeho stáří je těžké přesně určit, ale odhaduje se na 1250-2500 let. Průměr jeho kmene činí 15.5 metru a je vysoký 45 metrů. Česky ho můžeme nazvat “pánem pralesa”. Mám fotku, ale nejde ho doopravdy vyfotit. Je potřeba se s ním setkat osobně.

Velrybí zátoka

Na parkovišti u stromu jsem dojedl zbytek ryby a hranolků. Bylo 6 večer, takže nastal čas zjistit, kde strávit noc. Rozhodl jsem se vrátit na východní pobřeží do oblasti Tutukaka, která je proslulá krásnými plážemi. V autě jsem měl posledních pár litrů benzínu, mobil neměl žádný signál a všude okolo byl jen prales. Naštěstí se mi cestou povedlo najít benzínku. Sotva jsem z ní vyjel, “povedlo” se mi trefit další potvoru, tentokrát ptáka. Hned jsem zarazil a začal googlit, co mi to právě vrazilo do kapoty. Většina ptáků na Zélandu patří totiž mezi ohrožené druhy, tak jsem měl strach, že jsem udělal některý druh ještě ohroženějším. Zjistil jsem ale, že jde o “flétňáka australského”, což je taková přebarvená vrána a jde o hojný druh. Najdete ho v Austrálii, na Zélandu, nebo třeba v Pražské zoo :-) Uff…mám to ale “kliku” na zvířátka…

Večer jsem dojel do oblasti Tutukaka. Pomalu se smrákalo, a tak jsem začal hledat, kde by se dalo zakotvit. Jel jsem podél pobřeží, až jsem narazil na takový minikemp, nebo spíš parkoviště. Parkovala tam spousta turistů, tak jsem tam zaparkoval taky. Jenže ouha – byla tam cedule, která říkala: “zákaz kempování za touto cedulí pod pokutou 200 dolarů”. Jeden z kempařů, který viděl, že si čtu tu ceduli, mi říká: “hele, neřeš to…ten člověk co to kontroluje tu byl před hodinou a už je pryč, klidně přespi v autě…”. Asi 10 minut nato přijelo další auto. Řidič si přečetl ceduli, podrbal se na hlavě, vzal onu ceduli a přenesl ji o pár metrů dál. Když viděl, že mi jeho řešení přijde vtipné, pokrčil rameny a říká “co s tím chceš jinýho dělat?”. Během hodiny přijelo minimálně dalších 10 aut. Všechna parkovala za cedulí. Nikdo to neřešil. Mimochodem, byla to Velrybí zátoka.

Vodopády Waipu

Ráno mě vzbudil déšť bušící do karoserie auta. Věděl jsem, že mě čeká ještě pětihodinová cesta zpátky do Hamiltonu, tak jsem nastartoval auto a vyrazil. Cestou jsem se stavil ještě u vodopádů Waipu, abych si protáhl záda z dlouhého sezení a spaní v autě. Cesta zpět byla opět ucpaná až do Aucklandu, protože se všichni dovolenkáři vraceli z Northlandu zpátky domů. A ve 3 odpoledne jsem domů dorazil i já. Žádná další zvířátka jsem cestou už naštěstí nepotkal…

“Beer bug”: COVID-19 na Zélandu

Ještě v rychlosti zmíním aktualizaci ke koronaviru. Ano, i sem ta potvora dorazila, i když se zpožděním. Máme tu 66 případů, ale drtivou většinu z nich tvoří Novozélanďané, co přicestovali ze zahraničí. Školy stále fungují, ale kancelářská zaměstnání se přestěhovala domů. To se týká i mě – od pátku 20. března pracuju z domova. Všechny kulturní akce jsou zrušené (včetně mší), hranice jsou zavřené a je zákaz shromažďování nad 100 lidí.

Líbí se mi ale, s jakou nadějí zdejší lidé situaci berou. Vláda Nového Zélandu sestavila jasný čtyřstupňový plán, kterého se drží. A přestože je to přísný plán (Zéland byla například první země, která zavřela hranice s Čínou – už 2. února), slova premiérky “je to blbý, ale když se budeme chovat jako lidi a budeme poslouchat vědce a odborníky, tak to společně zvládneme” jsou mi velmi sympatická a budu se jimi řídit, dokud tahle šílenost neskončí. A vlastně i poté. Teď jsme ve druhém stupni, a pokud přejdeme do třetího stupně, zavřou se školy a zaměstnání, která nejsou nezbytně nutná pro chod země. Čtvrtý stupeň je pak úplná izolace.

Osobně myslím na všechny, které tahle situace jakýmkoliv způsobem zasáhla, a pokusím se maximálně přispět k tomu, aby se snížilo riziko rozšíření. Což znamená, že prostě budu doma. Mám ještě pár zážitků v zásobě, a čas na psaní bude taky, takže určitě budou i další články. Držte se, myslím na vás! Díky za čtení :)