Nový Zéland je unikátní v mnoha směrech. Věděli jste, že odtud startují rakety do vesmíru? Americká soukromá společnost RocketLab zde má základnu, a za poslední rok zvládli už 6 komerčních startů. Když jsem se dozvěděl, že jejich další start má být v noci z pátku na sobotu, umanul jsem si, že se na start pojedu podívat. A tak začalo mé zatím největší dobrodružství na Zélandu…

Ale…vždyť je to daleko!

Jo, to je. Rakety startují z poloostrova Mahia, který se nachází na jihovýchodě Severního ostrova. Nejdelší cesta autem, kterou jsem zde dosud absolvoval, byla do Raglanu, což je nějakých 40 kilometrů. Nejdelší cesta, kterou jsem kdy V ŽIVOTĚ ujel sám autem, byla cesta z Prahy do Brna po D1 – cca 200 kilometrů a “pouhých” 5 hodin. Tohle bylo 450 kilometrů – a dobrých 6 hodin. Dva mí kolegové z práce se rozhodli, že pojedou také (po vlastní ose), a že se tam sejdeme. Tak jsme se v pátek v 5 odpoledne rozloučili se slovy “sejdeme se u rakety”, sednul jsem do auta a vyrazil.

Trasa cesty z Hamiltonu na Mahiu

Až do Taupa (prvních cca 150 km) se jede po krásné cestě – místy má dokonce 4 pruhy a maximální povolenou rychlost 110 km/h. Za Taupem jsem najel na obrovský kruhový objezd a odbočil směrem Napier. Po pár metrech mě uvítala značka “Další benzínka za 130 kilometrů!”. Trochu ve mě hrklo – budík ukazoval 2/3 nádrže, ale moje auto je hodně žíznivé. Elektrická auta zde mají výhodu – nabíjecí stanice jsou každých 20 kilometrů, a navíc se díky rekuperaci mohou dobít cestou z kopce dolů.

Značky a zákruty

Tahle značka byl však teprve začátek. Brzy se s nimi doslova roztrhl pytel. “Neprůhledná mlha? Volejte XYZ.” “Krávy na silnici? Volejte XYZ.” “Havárie? Volejte XYZ.” “Zemětřesení? Volejte XYZ.” “Sesuv půdy? Volejte XYZ.” “Ledovka? Volejte XYZ.” … podobné značky byly na každém rohu. Číslo XYZ je zřejmě místní obdoba “Zelené vlny Radiožurnálu”. Nevím však, jak to funguje, protože až do Napieru jsem byl bez signálu – a to jak mobilního, tak rádiového.

A pak se objevily hory a zatáčky. Pro mé autíčko to byl křest ohněm – desetistupňové stoupání a klesání nebylo výjimkou, takže jsem celou cestu držel pedál na podlaze…cestou nahoru plynový, cestou dolů ten brzdový. A zatáčky do U také nebyly výjimkou. Krávy jsem sice nepotkal, ale mlhu, kozy, ovce, slepice a vačice jo. A také řidiče, co neuměli vypnout dálkovky.

Z Napieru na Mahiu to bylo už sice jen 100km, ale zato těch nejvýživnějších. To už nebylo na stovku, ale spíš na šedesátku. Ve městě Wairoa, 40km před cílem, jsem konečně načerpal benzín – jel jsem už skoro jen “na výpary”. A ve městě Nuhaka – 20km vzdušnou čarou od startovní rampy – jsem zamířil polňačkou na pláž.

Novozélandské vesmírné pobřeží

Na pláži byla asi 3 auta. Svítil úplněk a foukal příšerný vítr. Vylezl jsem z auta…a pak jsem do něj zase zalezl, a navlékl si druhý svetr, mikinu a bundu. Nikde nikdo. Vyrazil jsem tedy na pláž. Tam byli 3 lidé (prý že z Napieru) a hlavně táborák! V dálce svítily dvě tečky – jedna tečka byla startovní rampa, druhá byl maják na ostrově Portland.

Připadal jsem si jak ve snu. Skoro sám, na konci světa, hledíc do nekonečného Pacifiku (nejbližší pevnina na východ je Jižní Amerika). Táborák bodnul.

Vítr však začal sílit. A tak se stalo to, s čím všichni počítali…ale tajně doufali, že se nestane. RocketLab na Twitteru 20 minut před startem oznámili, že start rakety se kvůli počasí odkládá nejdříve na pondělí – rychlost větru byla prý 30% přes limit. Nojo, co se dá dělat. Odstartovat s raketou není sranda, a pro raketu Electron od firmy RocketLab to platí dvojnásob – má totiž pouze 17 metrů na výšku a je vyrobena ze superlehkých uhlíkových kompozitů, takže stačí fouknout a je průšvih.

Vyrazil jsem zpátky k autu. Cestou jsem potkal dva lidi, co táhli zrcadlovky s obrovskými objektivy a stativy. “Moc fouká, je to zrušený”, říkám jim. “Nee, vážně? Doháje.” A pak dorazili mí kolegové z práce. Jeli stejnou trasu jako já, a když jsem jim oznámil, že se neletí, tak jen vzdychli, pokrčili rameny a jeli zpátky. Sice s tím počítali, ale i tak jsem je litoval – 6 hodin cesty tam, dalších 6 hodin zpátky, 900 kilometrů…a pak nic.

To však nebyl můj případ. Měl jsem plány na celý víkend. A tak jsem znovu zalezl do auta, navlékl další 2 vrstvy, zalezl do spacáku a usnul. V autě. Na pláži, sám na konci světa…

Nejkrásnější probuzení v životě

Když jsem se ráno probudil, bylo mi jasné, že jsem nejel nadarmo. Slovy se to moc popsat nedá, od toho jsou fotky…

Pohled na západ. Úplněk osvícený sluncem za mými zády. Ano, barvy jsou původní, žádný Photoshop :)
…a pohled na východ. Mé věrné autíčko, polní cesta a všudypřítomné kopečky.
Pláž bylo první místo, kam jsem se zamířil podívat. Připadal jsem si jako ve filmu Počátek…
Napravo je ostrov Portland, na kterém se nachází velké satelitní antény pro sledování rakety. Na okraji pevniny (přímo naproti ostrovu) se nachází odpalovací rampa.

Vyhlídka Mokotahi

Tak, dost bylo kochání…vzhůru na poloostrov! Vyrazil jsem tedy do nedaleké vesničky Mahia Beach. To by bylo, abych si nedal aspoň trochu té turistiky. Nohy už fungují, tak můžu :) Ve vesničce nebylo NIC! Tedy…byly zde krávy, ovce, koně a kozy. Ospalé ráno. Na pláži však stál rybář s prutem a chlaďákem a zkoušel štěstí. Zaparkoval jsem na “prý parkovišti” a vyrazil jsem na vyhlídku…

Výšlap na vyhlídku Mokotahi. Pohled je na jih – na bílé domečky vesničky Mahia Beach. Černé tečky jsou krávy. Stříbrná tečka v levém dolním rohu je moje auto.
Pohled na sever. Všimněte si úzkého pruhu země uprostřed, který spojuje Mahiu se Severním ostrovem.
V pozadí druhá část vesničky Mahia. Pozoruhodná je však spíš vrstva bílých schránek nalevo. Není tomu totiž tak dávno, co byla tato hora pod vodou. Vrásnění v praxi :)
Rostou tu i hezké kytičky. Tohle je Hebe – původně z Nového Zélandu či Jižní Ameriky, spadá do čeledi jitrocelovitých.
Cestou zpět jsem zastavoval snad každých 5 minut, abych si mohl vyfotit pobřeží. Asi si koupím kameru do auta, protože místní silnice fakt stojí za to.

Novozélandské Národní akvárium

Počasí se začalo horšit – zatáhlo se a začalo poprchávat. Bylo teprve poledne a do Hamiltonu se mi ještě nechtělo. Co tedy s načatým dnem? Protože mám rád zvířátka, bylo pro mě největší akvárium na Novém Zélandu (které se nachází v Napieru) jasnou volbou. Mají zde žraloky, rejnoky, murény, karety, a i ptáky kiwi. Bohužel, kiwi expozici zrovna rekonstruovali. Ale i zbytek expozice stál za to. Fotky sice nejsou nic extra (ve skleněném tunelu se fakt blbě fotí), ale aspoň něco:

Krmení žraloků a rejnoků. Rejnok na obrázku má skoro metr v průměru.
Tohle je Tuatara – “ještěrka”, která žije pouze na Novém Zélandu. Dorůstají délky až 80 cm. “Tuatara” v překladu z Maorštiny znamená “špičky na zádech”. Pivovar Tuatara, pojmenovaný po téhle potvůrce, dělá výborné pivo :)
Krmení tučňáků. “Tučňák nejmenší” je rozšířený prakticky pouze na Novém Zélandu a na jihozápadě Austrálie. Občas se však zatoulá i do Chile.
Místní tučňáci jsou senzací na Novozélandských sociálních sítích. Každý měsíc se hlasuje o zlobivého a hodného tučňáka. Zlobivým tučňákem byl v červenci Mr. Mac, který ukradl své přítelkyni rybu, přestože je jeho přítelkyně od narození slepá. Hodným tučňákem se pak stala Dora, která se dobrovolně chodí vážit.
A na závěr muréna :)

Pojedu znova?

Určitě. Raketu jsem sice neviděl, ale Mahiu jsem zařadil na nekonečný seznam nejoblíbenějších míst na Novém Zélandu. A v okolí je mnoho míst, která jsem ještě neprozkoumal. Horké prameny, hory, pláže, vodopády. Městečka Napier a Gisborne. Takže: až bude další víkendový start rakety, určitě vyrazím znovu.

…prozatím se však s vámi loučím. Díky za čtení :)