Pomalu se z toho stává tradice. Přes Vánoční svátky je většina Novozélandských firem zavřených, protože jsou všichni na dovolené. Letos jsem měl celých 17 dní volna, a tak jsem znovu vyrazil na Jižní ostrov. Namísto přespávání v hostelech a motelech jsem však jezdil z kempu do kempu, a přespával v kufru auta. Díky tomu jsem nejen ušetřil spoustu peněz a času, ale také jsem potkal fajn lidi a byl blíž přírodě.
Projel jsem od severu až na jih, viděl jsem ledovce, pralesy, ptáky, kytičky, jezera, hory…však si to přečtěte :-)
Mechové království
25. prosince ráno zely silnice prázdnotou. Celý Nový Zéland totiž rozbaluje dárky. Včetně policajtů. Cesta z Hamiltonu do Wellingtonu tedy utekla rychle. Ve Wellingtonu jsem se jako vždycky nalodil na trajekt – tentokrát jsem neplul lodí “Kaitaki“, ale “Aratere“. Na palubě byl speciální Vánoční program. Santa Klaus a rozdával čokoládové muffiny, a všichni členové posádky včetně kapitána měli červené čepičky.
Z Pictonu jsem pokračoval do Nelsonu, kde jsem přespal u rodiny svého kamaráda (o něm a dalších kamarádech se ještě trochu rozepíšu níže). Předpověď počasí byla příznivá, a tak jsem na nic nečekal a pokračoval na jih. Mou první zastávkou byla Nelsonská jezera – ano, psal jsem o nich i v minulém článku. Tentokrát jsem se rozhodl se na jezero Rotoiti podívat z výšky.
Národní park “Nelsonská jezera” je obrovský prales tvořený převážně pabuky a kapradinami. Abych se mohl na jezero Rotoiti podívat z výšky, musel jsem tímto pralesem vylézt až na horu sv. Arnauda. Cesta tam a zpátky měla 10 kilometrů, 1100 metrů převýšení a zabrala mi asi 5 hodin.
Po návratu z túry jsem sedl do auta a přejel na západní pobřeží Jižního ostrova – konkrétně do města Greymouth (doslova přeloženo “Šedá huba”) – kde jsem se ubytoval ve svém prvním kempu. Kemp byl v centru města, noc za jedno auto stála 15 dolarů a teplá sprcha na 4 minuty stála 4 dolary. Trochu jsem se toho bál, ale když se v Priusu sklopí zadní sedačky, tak vznikne obrovská rovná plocha. Měl jsem s sebou peřinu i polštář, tak mě nic netlačilo.
Franz Josef
Třetího dne krásné počasí skončilo, a spustila se průtrž mračen. Přejel jsem tedy asi 150 kilometrů na jih podél západního pobřeží až do vesničky Franz Josef, které leží pod stejnojmenným ledovcem. Ubytoval jsem se v kempu “U oranžové ovce” a šel jsem omrknout vrtulníky.
Vrtulníky? Ze západního pobřeží se dá nasednout na vrtulník a nechat se zanést až na vrchol ledovce “Franz Josef“. Tam vrtulník přistane, lidi se pokochají výhledem a pak se letí na “Fox Glacier” (“Liščí ledovec”), kde se znovu přistane, a pak se letí zpátky.
Pán u vrtulníků se však tvářil kysele. Že prý bude hnusné počasí, a protože v mlze a dešti se létat nedá, tak jsou všechny lety do konce týdne zrušené. A že prý mu mám dát vědět, kdybych náhodou uměl poručit větru a dešti. Že by to prý bylo dobré pro jejich byznys. Takže vrtulníkem poletím až příště :( Ale přestože pršelo a byla mlha, rozhodl jsem se vyrazit na výšlap k ledovci.
17 kilometrů dlouhý “Alex Knob” trek jsem podcenil. Vzal jsem si pouze 2 litry vody, a jen malou svačinu. Naštěstí bylo pod mrakem, jinak bych se uškvařil. Ale protože bylo pod mrakem, tak jsem nic neviděl. Poslední hodinku před cílem jsem už otravoval každého turistu, který šel z vrcholu, dotazem: “a už tam budu”? Odpověď zněla vždycky “jo, tak za 20 minut”.
Kemp “U oranžové ovce” byl na úplně jiné úrovni. 25 dolarů za 3 noci, s NEOMEZENÝMI TEPLÝMI SPRCHAMI ZDARMA. To nevymyslíš. V kempu jsem dokonce potkal Českou rodinku, která shodou okolností bydlí asi 5 kilometrů od mého domu.
Po západním pobřeží
Po třech nocích ve Franz Josefu nastal čas vydat se až na samotný jih: do Wanaky. Cestou po západním pobřeží jsem udělal tři zastávky. Jednu u stánku podél cesty v “zemi nikoho”, kde prodávali domácí zmrzlinu. Druhou v bažinatém pralese “Ship Creek” (“Lodní potůček”). A třetí u “Fantail Falls” (“Pávičích vodopádů”) – fantail/pávík je Novozélandský pták.
K večeru jsem přijížděl k mému cíli – městečku Wanaka. Cestou jsem udělal několik zastávek u jezera Hawea, především u vyhlídky “The Neck“. Po příjezdu do Wanaky jsem však nemohl najít volný kemp. Všechny kempy byly narvané k prasknutí turisty. Dostal jsem však tip popojet do přilehlého městečka “Albert Town”, kde byly další kempy…a v jednom z nich měli volno. 10 dolarů za noc, přímo u řeky, s výhledem na hory. Nádhera. Když jsem se však zeptal na sprchy, řekli mi, že se mám vykoupat v řece. Záchody suché, žádná Wi-Fi…jenom příroda. Připomnělo mi to hudební festival ve Vizovicích :-)
Routeburn track
Mým prvním cílem v okolí Wanaky byla oblast Glenorchy, specificky výhled na “Isengard” z Pána Prstenů – tedy na filmovou lokaci. Cesta z Wanaky trvala asi 2.5 hodiny, protože bylo nutné projet přes město Queenstown a objet jezero Wakatipu. Jel jsem sám, nikde ani auto. Jen divoká příroda…
V Isengardu končila asfaltka, a tak jsem dalších 30 minut pokračoval po štěrkové polňačce. Routeburn track, můj další cíl, je jeden z nejdelších treků na Zélandu – patří do série tzv. Great Walks (“dlouhých poutí”), má cca 60 kilometrů a jde se 4-5 dní s přespáním na chatách. Já šel jen počáteční úsek, protože je nutné mít chaty dopředu zamluvené a zaplacené. Routeburn track je populární, takže turisty se to tu najednou jen hemžilo.
Novoroční výšlap na Roy’s Peak
Po návratu z Routeburn treku jsem se navečeřel a šel spát. Bylo 31. prosince. Neměl jsem Nový rok 2022 s kým oslavit, a tak jsem se rozhodl udělat výšlap na horu Roy’s Peak ve Wanace. Bylo to nejlepší rozhodnutí, které jsem mohl udělat. A byl to nejlepší první leden, který jsem zažil. Výšlap má cca 1300 metrů převýšení a 7 kilometrů…všude rozkvetlé levandule, náprstníky, divizny a další rostliny. Jezera, hory, zelené pláně, ovce. Nic necharakterizuje Novozélandskou přírodu jako Roy’s Peak.
Bylo tak krásně, že ani opalovák mi nepomohl, a po cestě dolů jsem se spálil jak rak. Vlhko, bezvětří, 29 stupňů…a tak každý z těch bláznů, co šli nahoru, nezapomněl položit onu prokletou otázku: “a za jak dlouho budu nahoře?”. Potkal jsem jednu unavenou maminku, co mě zarazila a řekla mi: “Za dvě minuty tudy půjde líná puberťačka. Až se zeptá ‘jak je to daleko?’, můžete jí prosím říct, že je to 20 minut?”. Za dvě minuty jsem skutečně potkal její dceru, a odpověděl jí, že nahoru je to opravdu 20 minut. Chudák. Ve skutečnosti byl vrchol tak dvě hodiny daleko :-D
Zpátky k ledovcům
Dovolená se pomalu chýlila ke konci, a tak nastal čas na cestu zpět. Cílem bylo městečko Hokitika, cca 400 kilometrů na sever od Wanaky. Vracel jsem se zpátky po západním pobřeží, a zarazil jsem znovu u ledovce Franz Josef, kde mě čekal krátký, ale nádherný trek k jezírku “Peter’s Pool” (“Petrovo jezírko”). V něm se odrážel ledovec Franz Josef, a poletovala kolem něj obrovská šídla. Škoda, že už jsem neměl víc času na vrtulník – možná by v ten den létaly.
Strašidelný kemp
Poslední den cesty, poslední kemp. Každý kemp byl jiný, ale tenhle se mi opravdu vryl do paměti. Už po příjezdu mi místo připadalo zvláštní. Staré oprýskané budovy s nábytkem jak z 50.-60. let, nikde nikdo (až na pár podivínů, kteří vypadali, že tam bydlí). Budovy připomínaly hostel a nemocnici zároveň. Ulice se jmenovala “hospital road”. Na chodbě se ozývaly divné zvuky, a jedna z místností byla prosklená…a v ní byla figurína na nemocniční posteli. Byl jsem unavený po cestě, tak jsem jen našel umývadlo, vyčistil zuby a zalezl do peřin. Ale ráno mi to nedalo a musel jsem se zeptat recepčního, co že je to místo zač. “Tenhle komplex je bývalá nemocnice pro pacienty s duševními chorobami, převážně se schizofrenií a psychózou. Cvokárna, chcete-li. 20 roků zpátky to tu zavřeli, a teď je z toho kemp.” No, posuďte sami:
Cookova úžina a závěr
Na závěr musím zmínit své čtyři kamarády, se kterými jsem se sešel v Nelsonu, a rodinu jednoho z nich. Poslední 2 dny jsem strávil s nimi, kde jsme navštívili zdejší vinice a místní pláž. Na zahrádce měli velkou pec na pizzu, kterou jsme náležitě otestovali. Jedna z kamarádek je z Kostariky, a tak poslední večeře byla kostarická. Rodina mého kamaráda byla velmi pohostinná, a mohli jsme u nich tři noci přespat, za což jsem velmi vděčný.
Poslední den jsem se vydal do Pictonu, kde jsem chtěl navštívit Cookův průliv a vyfotit si ho z výšky. Zatím jsem jí totiž vždy pouze proplouval při cestě ze severu na jih (a zpět). Avšak u cesty do úžiny stála obrovská cedule se zákazem vjezdu. Seděl jsem v autě před cedulí a přemýšlel jsem, kam dál…když tu vedle mě zastavil náklaďák, ze kterého vyskočil milý stařík a zeptal se mě, jestli jsem se neztratil. Když jsem mu vysvětlil kam jedu, poškrábal se na hlavě a řekl mi: “No, to ale máte smůlu…půl roku zpátky se tu prohnala silná bouře a spláchla většinu silnice. Pořád to ještě není opravené. Ale jestli chcete vidět průliv, zajeďte se podívat na začátek Queen Charlotte treku, kde je vyhlídka ‘Onahau‘. Odtud budete mít krásný výhled na průliv.”
A pán měl pravdu! Moje poslední fotka je z vyhlídky Onahau. Nebýt něj, tak se tam nepodívám.
A tím se s vámi loučím :) Díky za čtení, a u dalšího článku na shledanou!
Leave A Comment