Švýcarsko má Matterhorn, Japonsko má Fuji…a Severní ostrov Nového Zélandu má Taranaki. Aktivní sopka, jejíž dokonalý kužel je součástí fotoalba každého cestovatele, je srdcem národního parku Egmont – a proto jsem se na ni musel podívat i já. A to hned dvakrát. V tomhle článku se dočtete o obou mých návštěvách této ikonické hory.
První výlet k Taranaki
Byl únor 2020. Svět ještě ani nevěděl co je to koronavirus, když jsem se poprvé vypravil k Taranaki. Můj plán byl dojít k jezírku Pouakai a pokochat se zrcadlovým odrazem hory v jezírku za západu slunce, pak přespat v autě a dát se na cestu zpátky. V národním parku Egmont, který se rozkládá na oblasti téměř dokonalého kruhu kolem sopky, je spousta zajímavých treků, a tak jsem se kromě Pouakai vydal i k Dawsonovým vodopádům.
Krátkou procházku k Dawsonovým vodopádům vystřídala džungle. A schody – hodně schodů. Avšak čím blíž jsem byl k jezírkům Pouakai, tím víc se zatahovala obloha. Taranaki je zrádná hora, kterou je potřeba respektovat – stačí pár minut a počasí se otočí o 180 stupňů. Když jsem se přiblížil k záchytnému bodu – chatičce Pouakai – bylo jasné, že k jezírkům nemá cenu chodit, a že nejlepší bude, když na chatičce přespím…
Chatrč
V chatičce bylo živo. Sice nedisponovala elektřinou – to bych chtěl moc – ale zato tekoucí vodou! Většina dobrodruhů s přespáním počítala, a tak byli vybavení spacáky, plynovými vařiči a spoustou jídla. Asi jsem vypadal hladově, když mě oslovila jedna dvojice – Korejec a Kanaďanka – že mají moc jídla (=těžkou krosnu) a že to potřebují pomoct sníst. Chvíli jsem se cukal, ale bylo to marné. A ještě mi udělali čaj. To nevymyslíš. Pán se stará!
Jak bych vám popsal tu atmosféru. Chatičkou cloumala silná vichřice. Venku lilo jako z konve, a teplota postupně klesala až k nule. Při světle čelovky jsem s mými hostiteli hrál nějakou karetní hru, a připadal jsem si hrozně blbě, když se mi je povedlo porazit. Postupně jsme se všichni vydali odebrali ke spánku. Vítr se uklidnil, a přestalo pršet. Zima však byla taková, že jsem nemohl spát. Doslova jsem mrznul, a nemohl jsem se dočkat rána.
Jezírka Pouakai
V 5:30 ráno – ještě za tmy – vyrazila skupinka trampů směrem k jezírku. Já šel s nimi. Nebylo vidět na krok, a cesta se smekala. Ale pak jsme spatřili Taranaki. Byla celá schovaná za mraky. Nadšení vystřídalo zklamání. Celou noc jsme mrznuli, abychom nakonec nic neviděli? Bylo 6:30 ráno, když jsme dorazili k jezírku. Protože nefoukal vítr, na hladině se zrcadlila zamračená Taranaki.
Lidé pomalu začali odcházet. Já se však rozhodl, že si počkám. Nebylo kam spěchat. Třeba se mraky vyčistí. A čekání se rozhodně vyplatilo! Po necelých dvou hodinách všechny mraky pomalu odpluly, a mně se tak naskytla vytoužená podívaná! Dobrou další půlhodinu jsem doslova civěl na sopečný kužel, než jsem se vydal zpátky na parkoviště. “Třeba si ji jednou vylezu”, zasnil jsem se cestou dolů.
Výzva přijata
Před pár týdny za mnou přišel kolega, kterému jsem se svěřil se svým plánem na cestu na vrchol Taranaki. Že prý sehnal pár kamarádů, a že hodlají sopku zdolat. Neváhal jsem ani vteřinu. Taranaki už je solidní výšlap – převýšení 1600 metrů, 10+ hodin cesty (tam i zpátky) a náladové počasí spoustu lidí bezpečně odradí. A i kvůli tomu není nejvhodnější lézt sám. Byl jsem hrozně rád, že se můžu k někomu připojit, protože mně se partu sestavit nepodařilo. A tak jsem zamluvil motel a těšil jsem se na opětovné setkání s jednou z nejkrásnějších hor na světě.
Cestou k Taranaki jsme udělali pár zastávek. První zastávkou byla usedlost Whangamomona, která si hraje na samostatnou republiku. Je to samozřejmě jenom vtip…ale zajímalo mě, jak to celé vzniklo. V roce 1989 došlo ke změně územního rozložení mezi kraji, s důrazem na přírodní hranice (řeky/hory). Díky tomu se Whangamomona stala součástí regionu Manawatu-Wanganui. Obyvatelům se to však nelíbilo, protože chtěli zůstat součástí regionu Taranaki, a na protest se vyhlásili samostatnou republikou. Dokonce si i zvolili prezidenta! Sice proti vůli samotného “prezidenta”, ale na tom přece nezáleží. Volby – což je prakticky festival, který přiláká mnoho turistů – se opakují každý rok. Současnému prezidentovi se v minulých volbách podařilo porazit další kandidáty – ovci, plyšového medvídka a papouška kakadu :D
Další zastávkou byl maják na mysu Egmont. Cestu k majáku však blokovalo 20 metrů soukromého pozemku, a spousta cedulí “vstup zakázán” a “pozor, kamerový systém”. Podle všeho jsme přijeli mimo otevírací dobu. Chvíli jsme přešlapovali před brankou, až jsem vzal za kliku a závoru otevřel. “Co blbneš, tam se nesmí”, říkali mi spolucestující. Tak jsem se na ně usmál, řekl jsem jim, že jsem se tam pozval sám, a že když tam nenadělají paseku, tak je to fuk. Už je to dva týdny a zatím žádný problém, tak snad dobrý. Maják je beztak veřejný prostor, a za ten pohled to prostě stálo :)
Pohorky obout, opalovák namazat, vzhůru vyrazit
Budíček o půl šesté a v 7 na parkovišti pod horou, tak zněly instrukce. Ráno jsem tak pouze stihnul sníst motelové sušenky ke kafi, vypít instantní motelovou horkou čokoládu, skočit do auta a dorazit na parkoviště pod horou. Pár minut před sedmou a slunce už pražilo. Přestože jsem se namazal tlustou vrstvou opalováku, bylo jasné, že se spálím. Nádherný den. Taky to mohlo být úplně jinak – kdyby foukalo nebo pršelo, mohli jsme to rovnou otočit zpátky do Hamiltonu. Znamenalo by to totiž, že nahoře u kráteru bude třeba -15, déšť a nulová viditelnost. Počasí u Taranaki je loterie, a tentokrát jsme ji vyhráli.
První dvě hodiny cesty jsou snadné – jde se nízkým porostem tvořeným převážně kapradinami. U milníku – chaty Tahurangi – jsme potkali asi 50 dalších lidí. Myslel jsem si, že tam polezeme sami. Krásný den a prodloužený víkend však vylákal řadu podobných bláznů, a tak bylo na trase narváno – připadal jsem si jako na Sněžce :D Než jsme vyrazili dál, jeden ze členů party usoudil, že je to na něj moc, a vrátil se zpátky na parkoviště. To je zdaleka nejlepší volba – nejde o zbabělost, nýbrž o rozumnou úvahu…radši to vzdám, než aby mě museli nést dolů. Doteď to byl čajíček. A tak když jsme se posilnili müesli tyčinkami, vyrazili jsme na tu zajímavou část treku.
Schody, kačírek a “ještěr”
Výstup na Taranaki má několik stupňů. První část tvoří schody – hodně schodů. Tahle část byla relativně jednoduchá a krátká. Po cestě jsme potkali pár lidí, co už se z hory vraceli – na vrchol dorazili v 6 ráno, aby mohli vidět východ slunce. Možná to zkusíme příště? Brzy nás však přešla sranda, když jsme dorazili na část svahu, pokrytou prachem a malými kamínky. Dva kroky nahoru, jeden krok zpátky. Tenhle kačírkový úsek byla nejvíc vyčerpávající část výstupu.
Za štěrkovým úsekem nás čekala poslední část cesty – “Ještěr” (The Lizard) – která při pohledu seshora připomíná ostnatý hřbet novozélandské ještěrky Tuatary (Hatérie novozélandské). Já si ale myslím, že hlavní důvod, proč se této části říká “ještěr”, je způsob, jakým se leze nahoru – musíte po všech čtyřech. Jako správná ještěrka. A chce to opravdu dávat bacha na krok, protože ne všechny kameny jsou pevné. O čemž jsme se přesvědčili o pár minut později. Asi půl metru velký balvan se utrhl pod jedním z turistů, a vzal s sebou pár menších kamenů…a jeden z těch kamenů zasáhl turistku o pár desítek metrů níž. Naštěstí se svědkům podařilo zavolat záchranku, a tak o pár desítek minut později přiletěla helikoptéra s mediky. Tenhle moment byl připomínkou pro všechny přihlížející, že Taranaki může být zrádná a nebezpečná hora, pokud ji člověk podcení.
V kráteru
Po Ještěru následoval kráter, který je celoročně zasypán sněhem. Ke slovu se dostaly hůlky, které mi většinu cesty nahoru jen visely na batohu. Vstup do kráteru je uzoučký můstek s hlubokou propastí po pravé straně, takže znovu – bacha na krok! Taranaki je stále aktivní stratovulkán – poslední erupce byla v roce 1854. Z kráteru to bylo na vrchol už jen 10-15 minut, a terén byl mix všech předcházejících terénů: na kačírku, po čtyřech :D
Na vrcholu!
Po pěti a půl hodinách výstupu a 1600 metrech převýšení jsme stanuli na vrcholu…a nemohli jsme se toho pohledu a pocitu nabažit. A spolu s námi spousta dalších turistů. Bylo tam i pár bláznů, co si na vrchol přinesli pivo…ale ne ledajaké pivo! Pivo se jmenovalo “Summit” – přeloženo “Vrchol”. A pak se fotili, jak pijí Vrchol na vrcholu. Rok stará otázka “dá se Taranaki vůbec vylézt?” byla odpovězena: JDE TO!
13 hodin poté
Cesta nahoru je jenom polovina celkové trasy – co si vylezete, to si musíte zase slézt. Turistické příručky měly pravdu…dolů je to o dost těžší, než nahoru. Nožičky se pomalu začaly ozývat, a bylo potřeba opravdu opatrně našlapovat. Z Ještěra se stal krab, a z kačírku sjezdovka (po zadku). Nechápu, jak to někteří turisté zvládli slézt dolů bez hůlek. Konečně jsme dorazili k chatě, a od chaty k parkovišti. Bylo půl deváté večer, setmělo se a kolem Taranaki se rozlila mlha jak mléko. Měl jsem hlad, že bych snědl dva slony, a tak jsem rychle spěchal do Mekáče v nedalekém městě New Plymouth, kde jsme byli všichni ubytováni.
A to je konec příběhu! Na tuhle zkušenost jen tak nezapomenu. Taranaki byl rozhodně nejtětší výstup (a sestup!), který jsem kdy vystoupal. A to by nešlo bez mých kolegů, a bez úžasného počasí. Stačí, aby trochu foukalo, a je po legraci. Díky, že jste dočetli až sem :) Příště sepíšu něco o mém druhém výletu na Jižní Ostrov, tak zůstaňte naladěni!
Leave A Comment